Nikdy nejsme sami

Předešlý, do značné míry comebackový film režiséra Petra Václava Cesta ven sice neoslňoval návštěvností v kinech, po dlouhé době ale dokázal, že česká kinematografie dokáže reflektovat velmi aktuální témata. A to způsobem, který není didaktický, a přesto může rezonovat v cizině. Nikdy nejsme sami vybočuje z lokálních tendencí ještě více - až se zdá, že to, co by v Cestě ven působilo nejvyhroceněji, je v Nikdy nejsme sami tím pomalu nejvlídnějším východiskem. Žena ve středních letech utíká do (nijak ochotné) náruče pasáka, protože soužití s jejím hypochondrickým manželem je k nevydržení. Bachař sestavuje zákoník, který narovná společnost, jíž je sám velmi pokřivenou součástí. A děti nedávají sebemenší naději, že je jakékoliv zlepšení možné - přinejmenším ne tady a teď. Václav se zde pohybuje mezi lidmi z více či méně početných rodin, jejichž stav je ve velkém či ještě větším stadiu rozkladu; bruslí na tenké hraně intimního dramatu a ambiciózního, všeobjímajícího podobenství, své hrdiny nechává po bradu ponořené v osobním i obecněji společenském marasmu. Ten navíc dosáhl takové míry, že je pro jeho výstižné vypodobnění potřeba satirického šklebu. I proto přicházejí při sledování filmu na mysl jména jako Bruno Dumont anebo Kim Ki-duk, tedy jména tvůrců, v jejichž filmech (pomocí odlišných strategií) často vyhřezávají na povrch patologické rysy společnosti. Exaltované drama je místy hodně demonstrativní, jednotlivostem se tady ale těžko vzdoruje - to už se spíše dostaví odpor k filmu jako celku. Ve vztahu k dílu, které se snaží vystihnout naprosto vykolejený svět, který jsou jeho hrdinové nucení obývat, je to ale adekvátní reakce - tenhle film navíc vychází ze situace, v níž jsme spolu s jeho postavami. A není to hezký pohled.
Viktor Palák
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016

oficiální text distributora,