Zkáza krásou

O herečce Lídě Baarové (1914-2000) natočila dokumentaristka Helena Třeštíková svědectví už v roce 1995, kdy ji navštívila v jejím bydlišti v rakouském Salcburku. Do třicetiminutových televizních Sladkých hořkostí Lídy Baarové se ovšem zdaleka všechno ze šesti hodin natočeného materiálu nevešlo, a tak se k němu po dvaceti letech na popud svého střihače Jakuba Hejny (1976) vrátila. Vznikl celovečerní dokument, v němž někdejší Baarové zpověď rozhojňují ještě úryvky z portrétu, který pro cyklus GENUS natočil v roce 1995 Otakar Vávra, a citace ze dvojích hereččiných vzpomínek: Útěky (1983) a Života sladké hořkosti (1991).
Hlavně však je individuální příběh Baarové doprovázen množstvím unikátních archivních záběrů, které nejen konkrétně ilustrují její vzpomínky, ale především vytvářejí jejich druhý, dobově historický plán. Zdá se to naprosto logické, když víme o jejím mileneckém vztahu s říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem a o kontaktech i se samotným Führerem Adolfem Hitlerem. Ale právě netknutost takřka čímkoli jiným než vlastní hereckou kariérou dotváří významně její portrét. Ten na jedné straně z nespravedlnosti usvědčuje ty, kteří se jí po válce snažili obvinit z kolaborace, na druhé straně dokládá její narcisistní povahu, neschopnou lítosti ani nad osudem vlastní rodiny (sestra, rovněž herečka Zorka Janů, spáchala kvůli ní po válce sebevraždu, matka zemřela po výslechu, otci amputovali nohu). Daleko větším traumatem pro ni až do konce života zůstal fakt, že ve 30. letech odmítla angažmá do Hollywoodu…
Zkáza krásou přišla do kin takřka souběžně s hraným filmem Filipa Renče Lída Baarová (2016). Srovnání vyznívá ve prospěch střízlivých asociací Třeštíkové s Hejnou, návštěvnost ve prospěch Renče. To je jistě v logice žánru obou filmů, jejich věcné zázemí není však kupodivu až tak rozdílné. Oba svými prostředky kladou nadčasové otázky po tom, kde končí umělecké ego a začíná lidská bezohlednost.

Jan Lukeš
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016