Žabí lamento

Němec a Polka - to byly odjakživa ty nejlepší páry… Tato slova slyšíme z úst staré kašubské ženy Erny Brakupové, která nás provede příběhem německého vdovce a polské vdovy. Jejich setkání by se zřejmě odvíjelo v poklidu, kdyby se neodehrálo v roce 1989 a kdyby k němu nedošlo v tajemném Gdaňsku. Film vznikl v německo-polské koprodukci a vypráví příběh pozdní lásky, protkaný magií a kvákáním ropuch.
Oba protagonisty - kunsthistorika Alexandra a restaurátorku Aleksandru - pojí nejen jejich profese či podobné zážitky z mládí, jako je například sběr zákeřných mandelinek v krojích Hitlerjugend či Sdružení polské mládeže, ale zejména násilné vyhnání z rodného města. Alexandrova rodina byla vysídlena z Gdaňska a malá Aleksandra sem přišla s rodiči po odsunu z Litvy. (Pikantní na tom je, že představitel hlavní role Matthias Habich se ve skutečnosti také narodil v Gdaňsku a po válce byl stejně jako jeho filmová postava spolu s rodiči odsunut do Německa.) Zvláštní pouto existuje také mezi již zmíněnou Kašubkou Ernou a Alexandrem - pojí je neobvyklá vnímavost ke skřehotání ropuchy (kuňka obecná).
Oba vdovci se rozhodnou založit v multikulturním Gdaňsku polsko-německé „Hřbitovní sdružení", které by mělo všem zájemcům z řad seniorů umožnit pohřeb v rodné půdě. Postupně pro tento nápad získávají společníky - polské i německé obchodníky, katolického i evangelického kněze a zástupce organizace zastupující po válce odsunuté Němce. Jak tento ušlechtilý záměr i vztah hlavních protagonistů dopadne?
Německá produkce si přála film natočit jako televizní příběh pro nepříliš náročné diváky. Glińskému se naštěstí podařilo prosadit vlastní vizi. Po úspěchu filmu Ahoj, Terezko (2001) kritici vkládali do Žabího lamenta velké naděje, to však nakonec žádná významná ocenění nezískalo. Tím se ale v žádném případě nenechte odradit, neboť se jedná o příjemný snímek plný magie, černého humoru a skvělých hereckých výkonů.

Marie Grigová, 36.LFŠ 2010