Werckmeisterovy harmonie

Ceny: Maďarský filmový týden 2000: Velká cena, Cena kritiky

Třetí scenáristická spolupráce s maďarským spisovatelem Lászlem Krasznahorkaiem vyústila v adaptaci jeho knihy Melancholie odporu (1989) pod titulem Werckmeisterovy harmonie. Název si režisér nezvolil svévolně, jde totiž o pojmenování stěžejní části literárního díla. Krasznahorkaiova tvorba se překládá do mnoha jazyků, např. angličtiny, němčiny, francouzštiny, bulharštiny či japonštiny. V češtině vyšla pouze jeho prvotina Satanské tango (Sátántangó, 1985), již Tarr zfilmoval šest let před Werckmeisterovými harmoniemi. Pro následující snímek Muž z Londýna (2007) už Béla Tarr nevyužil žádný z autorových románů, přesto jejich spolupráce na scénářích stále trvá.
Příběh Werckmeisterových harmonií je jako vždy jednoduchý. Do provinčního městečka, odříznutého od okolí (podobně jako vesnice v Satanském tangu, 1994), přijíždí cirkus s atrakcí - největší velrybou na světě a tajemnou postavou Prince, jenž kolem sebe shromažďuje davy lidí, pro něž není teror neznámým pojmem. Protagonistu filmu Jánose Valusku, dobráka, který pečuje o starého muže jménem Eszter, velryba fascinuje, ostatní si hledí spíše Prince. Pozornost se po dlouhé době zaměřuje výhradně na jednu hlavní postavu, s níž se může divák emociálně ztotožnit. Zároveň lze Valusku považovat za prvního morálně neposkvrněného člověka, s jakým jsme se od Podzimního almanachu (1984) v Tarrových snímcích nesetkali. Tento prostoduchý hrdina se střetává se zmanipulovaným anonymním davem, který se neštítí násilí. Eszter se snaží dokázat trhliny v teorii harmonie německého skladatele Andrease Werckmeistera, jimž ve filmu odpovídají šrámy lidské společnosti. Werckmeisterovy harmonie se zabývají problémem, odkud se v lidské mase bere násilí, jež bez váhání směřuje až k apokalypse. Dále pak zobrazují výsledek setkání těchto mas s čistým člověkem.

Milan Cyroň, 36.LFŠ 2010