Ulice krokodýlů

Nejslavnější loutkový snímek identických dvojčat bratrů Quayových je poctou imaginativnímu světu polského židovského spisovatele Bruna Schulze. Snový příběh reflektující bizarní optikou každodennost jedné z ulic varšavského ghetta částečně připomene dílo českého surrealisty Jana Švankmajera.

Tvorba amerických bratrů Quayových trvale usazených v Londýně se vždy nějakým způsobem velmi konkrétně dotýkala středoevropské reality tak, jak ji ve své absurditě zaznamenali Franz Kafka, Robert Walser nebo právě Bruno Schulz. Tento polský židovský spisovatel a malíř nepřeživší druhou světovou válku (byl zastřelen členem gestapa ranou do hlavy během pochůzky), srovnávaný s dílem Isaaka Babela nebo Gustava Meyrinka či Alfreda Kubina, vydal sotva dvě sbírky povídek. Ulice krokodýlů (1934) a Sanatorium na věčnosti (1937) jsou útržky fragmentárních pozorování, vzpomínek a snů vyvěrajících z podivuhodné obraznosti uvnitř labyrintu židovského ghetta zaplněného makabrózními postavičkami každodennosti. Právě samozřejmost a naprostá sebejistota v líčení absurdity dělá ze Schulze zcela mimořádného autora, který si na rozdíl od Kafky velice dobře rozuměl s otcem. Roztodivný svět, labyrinty snů či Schulzovy představy ožívají i ve stejnojmenném krátkometrážním filmu, který je považován za nejproslulejší dílo Quayových, navíc jde o debut realizovaný na 35mm formát. Inspirováni dekadentním světem malíře Edvarda Muncha, průkopníkem loutkové animace Starewiczem, dílem Švankmajerovým, ale také vlastními kresbami Bruna Schulze evokovali neopakovatelný svět ponuré, leč famózně makabrózní skutečnosti plné voskových loutek, panenek a dalších anatomických zvláštností.
(MJ)
katalog 1. Festivalu nad řekou

oficiální text distributora,