Turínský kůň

Komorní podobenství Turínský kůň má být posledním snímkem uznávaného maďarského režiséra Bély Tarra. Zároveň doplňuje na tetralogii jeho volnou trilogii Kárhozat (1987, Prokletí), Sátántangó (1994, Satanské tango) a Werckmeister harmóniák (2000, Werckmeisterovy harmonie). Šestapadesátiletý tvůrce dospěl po čtyřiatřicetileté filmové dráze k maximálně oproštěnému tvaru, v němž se soustřeďuje na zásadní existenciální otázky o smyslu života a o neodvratnosti zmaru a smrti. Podle jeho vlastních slov je ústředním tématem Turínského koně „smrtelnost, spojená s hluboce zakořeněnou bolestí, kterou zažíváme my všichni, kteří jsme odsouzeni ke smrti“. – Východiskem jsou jako obvykle texty scenáristy a spisovatele Lászlóa Krasznahorkaie a zvláště motto, převzaté z historky o tom, jak se Friedrich Nietzsche v roce 1889 na turínské ulici zastal týraného koně. Následky pro slavného filozofa byly fatální: údajně od té doby nepromluvil a deset let živořil v péči matky a sester. O to, co se stalo s koněm, který mu změnil život, se nikdo nezajímal. Ve strohém „ději“ filmu, odehrávajícím se v jakémsi bezčasí za neustálé podzimní vichřice v osamělém kamenném stavení a jeho okolí, se úděl koně srovnává s údělem chromého vozky a jeho dcery (ve filmu nepadnou jejich jména). Zatímco staré nemocné zvíře odmítá žrát a pít, lidé vedle něj zmarňují život v každodenních monotónních činnostech od ranního vstávání po večerní uléhání. Během šesti dnů (připomínajících tak šest dnů Stvoření) muž a žena opakují automatizované stereotypy (zatápění, donesení vody ze studny, kydání hnoje atd.), přičemž se nenápadně mění podmínky, v nichž existují. Objeví se tu soused, lamentující nad zničením světa, u studny se zastaví cikánská rodina a nastávají zvláštní úkazy: ve světnici v noci zmlknou červotoči, ze studny zmizí voda, v prudkém větru a mlze poletují podivné útržky, záhadně se setmí, zhasne plná petrolejka. Dvojice zkusí odjet z místa, záhy se však vrátí. Apatičnost dosahuje vrcholu… - Temný, depresivní snímek natočil Tarr se stálými spolupracovníky. Pracuje opět s dlouhými záběry a se zdlouhavým popisem opakujících se činností. Náladu dokresluje repetitivní minimalistická hudba, občasný komentář mimo obraz a věčný zvuk vichru. Navzdory monotónnosti vzbuzují vizuálně působivé černobílé obrazy zvláštní napětí. Do sebe vnořené dílo s filozofickými, společenskými a náboženskými konotacemi ovšem vyžaduje od diváka dokonalé soustředění a empatii.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2011/11