Tři muži a noha

Aldo, Giacomo a Giovanni jsou dva švagři. Ten třetí do party je švagr nastávající. Svatba se má konat v jihoitalském Gallipoli a kamarádi, zaměstnaní v železářství zazobaného a samolibého tchána, mají kromě ženicha přivézt i dřevěnou nohu, dílo avantgardního sochaře, který právě dodýchává na jednotce intenzivní péče. Až vydechne naposledy, cena jeho nohy se rychle znásobí a bude na další železářství. Cestou z Milána přes celou Itálii se může leccos přihodit i daleko zodpovědnějším chlapíkům, než jsou smolaři Aldo, Giacomo a Giovanni. Nejdřív ztratí psa, pak najdou emancipovanou dívku Chiaru, jenže vzápětí jim uplave noha a když ji pak ještě prohrají v plážovém fotbale s marokánskými architekty, nezbývá, než se nechat zatknout, zamilovat se a vzbouřit se tchánovi, který nesnáší jakýkoliv odpor.

Ano, česká kina jsou zahlcena americkými filmy a nezbývá než dodat zaplať pánbůh. Kvalitní vršek ledovce evropské kinematografie dodává našinci kulturní sebedůvěru, ale zbývajících devět desetin produkce demaskuje absurditu artistního elitářství Evropanů. Na starém kontinentě se natočí ročně více než pět set filmů a v drtivé většině případů jsou strašné - nejenže jsou stejně pitomé jako ty strašné americké, ale ani zdaleka nedosahují profesionální úrovně jejich řemeslného zpracování. Jestliže jsou Tři muži a noha představitelem toho lepšího, co se v Itálii točí, můžeme být rádi, že distribuce komerčních evropských filmů u nás vlastně neexistuje.

Tři muži a noha se do našich kin dostávají jen díky tomu, že je italští diváci pasovali svým zájmem na druhý komerčně nejúspěšnější film roku 1997. Není divu, hlavní představitelé (zároveň spolurežiséři a spoluscenáristé) Aldo, Giacomo a Giovanni jsou ve své domovině nesmírně populární jako divadelní a televizní komické trio. Problém je v tom, že v neitalských zeměpisných šířkách je jejich oblíbený seriál Mai dire Goal španělskou vesnicí. Počínání těch třech chlapíků na filmovém plátně se opírá o vyšlechtěný kult a pro nezasvěcence je jejich komika z velké části nesrozumitelná. Tahle komedie totiž není postavena na příběhu, ani na komických situacích, ale na specificky podaném gagu. Každý ze tří hlavních představitelů plní v partě přesně určenou roli. Pilířem tria je přechytralý morous Aldo, takový komický katalyzátor se stejnou funkcí jako Oliver Hardy nebo Groucho Marx ve svých komických týmech. Divácký ohlas filmu v Itálii je jasným důkazem, že svůj džob dělá dobře, ale na to, abych se svíjel smíchy nad jeho nevěřícně pozvednutým obočím, mi chybí zázemí sdíleného kultu. Stejně jako u Hardyho bych se měl i na Aldův kukuč těšit, vědět, že udělá přesně to, co od je v intencích jeho figury a co od ní diváci očekávají. Hlavní komická síla filmu tak padá pod stůl a k "smíchu" zbývá jen surrealistická jednoduchost "sobotovských" pitomů.

Aldo, Giacomo a Giovanni jsou filmoví debutanti a ze snímku je cítit jejich okouzlení novými možnostmi. Některé gagy jsou čistě vizuální a v chudičkém "reálném" příběhu jsou zabudovány tři parodické scénky, ve kterých si komici postupně berou na paškál Tarantina, neorealismus a upírské horory. I v nich ovšem, stejně jako v celém filmu, vidíte pouze tři stoprocentně italské chlapíky, jak dělají "humor", který našinci není příliš k smíchu. Je chybou filmu, že nerozesměje diváka, kterému není určen? Italové si k našemu hodnocení přidají libovolně procent.

Autor/Zdroj: Hoffman Tomáš/Propagační stránky tohoto filmu