The Wild Blue Yonder

Ve filmu Wild Blue Yonder si německý veterán Werner Herzog pohrává s vymezením dokumentární a hrané tvorby. Dílo je složeno z dokumentárních záběrů NASA, několika fragmentů ze starých filmových týdeníků a raného filmu a doplněno materiály s výpověďmi vědců a přírodovědnými záběry podmořského světa. K jedinému ryze hranému segmentu, který propojuje celou vyprávěcí osu a odděluje se od „found footage" materiálů, patří sekvence s mimozemšťanem (do role vhodně obsazený Brad Dourif). Skrze svědectví odpadlíka z vesmírných končin se zpřístupňuje příběh o tragickém osudu rasy, jež obývala planetu Wild Blue Yonder v souhvězdí Andromedy. Kvůli zamrznutí vodního světa bylo společenství nuceno opustit rodné území; někteří přilétli na Zemi a posléze výrazně ovlivnili chod dějin lidského pokolení.

Vědecko-fantastického žánru bylo docíleno i bez vysokých produkčních nákladů (stavby, rekvizity, CGI grafika), což je charakteristické pro formát klasického narativního filmu. Stačilo pouze elegantně využít již natočené záběry, jež byly vytrženy ze svého kontextu, aby se jim dodaly zcela nové asociace. Důležitým významotvorným činitelem se tak stává role vypravěče, komentář uvnitř fikce nebo mimo diegezi dokáže proměnit arktický svět v ledová oblaka a vodu v tekuté helium cizorodé planety. Avšak mystifikaci dopomáhá i zvuková stopa: imaginativní klima dotvářejí ruchy pralesa včleněné do podmořského prostředí. Střih pak logicky zřetězuje předložené skutečnosti a stmeluje je do kompaktního sdělení. Rozparcelování filmu do deseti tematických kapitol napomáhá přepsání původního obsahu do jiných souvislostí a rozšiřuje dokumentární záběry o epický rozměr.

Snímek pracuje s uměleckou reflexí, která přesahuje do několika rovin. Divák obeznámený s Herzogovou tvorbou rozpozná jeho sensibilické kořeny. Meditativní rozměr dokáže režisér vyvolat u nabízejících se přírodních scenérií (do Amazonských pralesů se navrací parabolicky k dílům ze 70. a 80. let Aguirre, hněv Boží či Fitzcarraldo), avšak i u mnohem profánnější souvztažnosti vědy a člověka. K tomu slouží konvence delších záběrů, pomalé jízdy kamery, napojené na podmanivý hudební doprovod Ernsta Reijsegera, a citace děl Georga F. Händela. Formální doku-fikční hru s novou kontextualizací obrazů a rozfázováním na dílčí epizody použil Herzog v obdobně evokativní Lekci temnoty (Lessons of Darkness, 1992).

Wild Blue Yonder je vedle toho v úvodu cílevědomě prezentován jako „science fiction fantasy" a kontemplativní sci-fi báseň napadá prostý reportážní styl, v němž se mimozemšťan obrací přímo na obecenstvo a oslovuje jej naléhavě tragikomickým přednesem. Dílo tak usazuje diváka do ambivalentní pozice, kdy nerušeně souzní s rozjímavými obrazy, avšak zároveň je nucen aktivně vnímat s mírným odstupem působení filmového média.

Jiří Blažek, Letní filmová škola 2012