Tábor padlých žen

S tříletým zpožděním přichází do našich kin jeden z mála slovenských (byt' koprodukčních) filmů 90. let, Tábor padlých žien. Televizní režisér a producent Laco Halama (nar. 1957) jej jako svůj debut natočil podle stejnojmenného bestselleru Antona Baláže (tento údaj však není uveden v titulcích). - „Kolektivní tragikomedie" se odehrává v několika měsících roku 1949 v převýchovném táboře, kam byly k politickým a „nespolehlivým" vězňům přivezeny i zadržené prostitutky z bratislavské přístavní čtvrti. Tvůrci si vybírají několik postav (mladičkou prostitutku Ernu, tělovou masérku Riu Amalu, stárnoucí děvku Mandu, velitele i velitelku tábora a estébáckého poručíka Plažáka), aby na nich ukázali paradoxy doby. V centru pozornosti je však židovský táborový lékař Zigmund, který svými ironickými poznámkami glosuje popřevratovou situaci. - Svým stylem snímek připomíná Menzelovy Skřivánky na niti, avšak nedosahuje jejich kvalit. Místy akcentuje sex (vycházející zejména z povolání protagonistek), jinak zůstává při statickém popisu a nedostatečně využívá nabízející se dramatické i tragikomické situace. Zároveň vyznívá spíše nostalgicky až idylicky, ačkoliv je věnován právě obětem stalinistického lágrového režimu.
Tomáš Bartošek Filmový přehled 2000/9/29

Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled


Šlapky, kněží, političtí vězni, cikáni a mandelinka bramborová na převýchově v komunistickém lágru
Bujarý noční život v přístavní čtvrti je paralyzován. Desítky vojáků spalují atmosféru prodejné lásky na popel a nakládají bratislavské šlapky na korby náklaďáků a do autobusů, aby je odvezli mimo město, do pracovních lágrů obehnaných ostnatým drátem, které tu zbyly ještě po nacistech. Mrazivý dech Vítězného února 1948 se pomalu, ale jistě rozlévá po celém Československu, ale ještě nedokáže všechno spálit. Ani tento lágr ještě není lágrem typickým pro 50. léta, v němž jsou hlavními nástroji politického boje vyškubané vlasy a vymlácené zuby, tady se „historicky nejlepší režim" zatím omezuje jen na „povznášející práci v dílně", osvětové přednášky a Píseň práce. Aspoň zatím. Kvas nepokojné doby ale dává tušit, že takřka idylický život v tomto táboře je z dlouhodobého hlediska neudržitelný.
Jedním z nemnoha filmových počinů zprivatizovaného bratislavského filmového studia na Kolibě je právě Tábor padlých žen, který byl před lety dokonce uveden na berlínském filmovém festivalu. Což, bohužel, neberte jako doporučení kvality, ale spíš jako důkaz úzkoprsé festivalové politiky, která se řídí čistě vlastními, sobeckými zájmy. Německý koproducent filmu měl v Berlíně zjevně víc než dobré konexe, když tak slabý film protlačil tak daleko.
V Táboře padlých žen najdete snad všechno, co poúnorová léta nabízela - šlapky, františkány, politické vězně, židy, Cikány, sadistické dozorce, velitele s nacistickou minulostí, alkoholu propadající partyzány, vnitrostranické čistky, ruskou ruletu, potravinové lístky, údernické agitky... I mandelinku bramborovou. Do značné míry i díky tomuto tematickému zahlcení divák nedostává šanci poznat a procítit byť jen jeden jediný životní osud. Všechny postavy zůstávají u své prvoplánové definice a nikam dál se nerozvíjejí, všechna témata jsou nahozena jen ve své křiklavé povrchnosti, bez jakékoliv snahy dostat se k něčemu podstatnějšímu. Tábor padlých žen tak nelze v pravém slova smyslu nazývat filmem, ale spíš souborem oživlých obrazů, který klouže po efektních kulisách ostnatých drátů a obnažených těl.
Hercům tak mnoho prostoru pro práci nezbylo. Snad ještě nejlépe si s tím poradil Juraj Kukura, největší hvězda snímku, který svého židovského doktora Zigmunda pojal jako ležérního, ironicky břitkého glosátora absurdní doby a absurdních situací. Ani on však nedokázal dát zjevně vrcholné scéně filmu patřičné napětí a emoce.
Zdařilý pohled na kritická 50. léta se české, potažmo slovenské kinematografii zatím stále nedaří. Vzpomínkově uspořádaná Zdivočelá země utrpěla svým neobratným sestřihem původního seriálu, Bumerang určitou tezovitostí a nekompaktností, Tábor padlých žen pak zase prázdností obsahu... Naprosto nedostižní tak v tomto směru stále zůstávají třicet let staří Skřivánci na niti Jiřího Menzela, kteří s neobyčejnou nonšalantností dokázali postihnout nejen absurditu doby, ale zároveň v tom všem neztratit člověka se všemi jeho radostmi a strastmi všedního dne.
Jaroslav Sedláček Cinema 2000/9/111
P. S. A jen tak mimochodem - Skřivánci na niti svého času v Berlíně vyhráli!

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema