Světla v soumraku

Film Světla v soumraku uzavírá volnou trilogii o lidech na okraji společnosti, již tvoří se snímky Mraky odtáhly a Muž bez minulosti. Poněkud paradoxně se jedná o nejpesimističtěji laděný film z celého triptychu, i když je diskutabilní, jestli je adekvátní vnímat tematizovanou osobní oběť ryze negativně. Nahlédneme-li ji z perspektivy historicky definovaného romantismu, tak pro své osobní přesvědčení je až životně nezbytné snášet i nejtěžší rány osudu pro skutečnost a pravdivost prožitku.

Hlavní hrdina filmu Světla v soumraku se jmenuje Koistinen. Jeho křestní jméno se nikdy nedozvíme už jen proto, že pokud si některá z dalších postav na jeho jméno vůbec vzpomene, oslovuje ho výhradně příjmením. Režisérem často deklarovaná (zdánlivá) bezvýznamnost jeho ústředních postav je zde ještě zintenzivňována. Takřka bezejmenný člověk, bez přátel a jakýchkoli materiálních fetišů, žije jen jedinou utkvělou představou, totiž že někdy opustí bezpečnostní službu, v níž je zaměstnán, a založí si vlastní agenturu.
Iluzornost takového životního cíle je zřejmá již od prvních záběrů, kdy se s Koistinenem seznámíme. Ke stvrzení vnucujícího se předpokladu dojde v cynicky pojaté scéně, kdy Koistinen žádá v bance o půjčku. Zcela v intencích režisérem uplatňovaných dějových modelů vstupuje do života osamělého hrdiny žena a přináší s sebou záblesk naděje a spočinutí v klidu. Jedná se ale bohužel (bohudík) o Kaurismäkiho osobitou variaci na femme fatale. Z melodramatu se rázem stává kriminální film.

Postavíme-li virtuálně vedle sebe jeho poslední a předposlední celovečerní hraný film, tedy snímky Le Havre a Světla v soumraku, musíme konstatovat, že Kaurismäkiho tvůrčí metoda se výrazněji neproměňuje, ale její konkrétní realizace mohou nabírat na spektru optimističnosti, či pesimističnosti naladění ústředních postav takřka opozitního vyznění. Podstatné je především to, že navzdory příkořím a nezdarům pokračují ve své životní pouti. Je možno mluvit o vitalitě, ale nikoli radostné. Spíš národním rudimentem a získanou zkušeností nabytém existenciálním pocitu nutnosti stavět se neustále proti absurditě života.

Petr Pláteník
Letní filmová škola 2011