Sud prachu

Sud plný balkánského trápení
Někdejší příslušník „pražské školy" jugoslávského filmu, scenárista a režisér Goran Paskaljevič, který dnes žije střídavě v Paříži a v rodném Bělehradě, se do divadelní hry makedonského autora Dejana Dukovského začetl poprvé v letadle do Vancouveru. „Poslal mi ji spolu s dalšími texty, ředitel produkční a distribuční firmy VANS s dovětkem, že Sud prachu vyvolal zcela mimořádný zájem publika, " uvedl tvůrce v jednom rozhovoru (Stevan Momčilovič TV revija,17. 11.1998). „Přečetl jsem jí několikrát, a pak jsem se rozhodl. Po návratu jsem se ihned s Dejanem Dukovským setkal. Svěřil se mi; že Sud' začal původně psát jako filmový scénář a že teprve dodatečně zvolil divadelní formu. Obě inscenace - v Bělehradu a ve Skopji - jsem viděl teprve po rozhovoru s ním." A to byl první krok na cestě ke vzniku filmu, který - na jedné straně - bude počítat své diváky ve statisících. protože se jeho celosvětové distribuce ujala americká firma Paramount. A který zároveň bude mít o to více vykladačů a interpretů, protože ani on nedává jednoznačnou odpověď na klíčové otázky, které (nejen) z plátna zaznívají: kdo je vinen tím, že se z někdejší Jugoslávie stalo neuhasitelné ohnisko válečného konfliktu, jak je možné, že tato zoufalá situace přetrvává a co způsobilo, že se tolik proklamované „bratstvo i jedinstvo" - tedy bratrství a jednota - někdejších jugoslávských národů proměnilo v bratrovražednou nenávist Jasná odpověď na tyto otázky dnes již opravdu asi neexistuje. Každá klopýtá o svá „kdyby'. Ale ti kteří konflikt rozpoutali, si ten to fakt nedokáží - a ani nemohou – připustit. Ti, kteří do něj byli vtaženi, už dávno ztratili nezbytnou toleranci a vůli po objektivitě. A těm, kteří zůstali jaksi „mimo" a snaží se celou věc rozsoudit brání především neznalost nesmírné komplikovaného a často i těžko pochopitelného přediva historických, politických, ekonomických, kulturních a náboženských vazeb, podmiňujících rozdíly mentality a tudíž pohledu na stejná fakta.
Toho si byl Goran Paskaljevič nepochybně vědom. Konečně, první lekci z „vysoké politiky" absolvoval již v srpnu roku 1968 kdy zemi ve které studoval, žil a prožil s ní obrovské tvůrčí a společenské vzepětí, „osvobodila vojska Varšavské smlouvy před neexistující kontrarevolucí Bylo mu tenkrát jedenadvacet. Záměr nebo cíl svého posledních díla Sud prachu charakterizoval stručně a jednoduše: „Tématem filmu je naše trápení,“ prohlásil ve zmíněném časopise TV revija. Bylo by jistě naivní chápat jeho Sud prachu jako nějaký akční snímek situovaný do jediné bělehradské noci, protože jak to shrnul jeden z recenzentů: ,. Paskaljevrčův film se sice odehrává u rozpětí necelých čtyřiadvaceti hodin, ale jé v něm ukryto na deset miliónu autentických událostí, které jsme prožili v průběhu posledních let. Prostřednictvím několika příběhů, jejichž aktéry jsou zástupci různých generací a rozdílných sociálních i kulturních skupin se rotují výpovědi o iracionální nenávisti a právě takové lásce, jakých je schopen "homo balkanikus . (Dušan Petrovič, Nezavisni, 6. 11. 1998)
Chápat a přijímat Sud prachu jen jako ryze politickou filmovou proklamaci by bylo rovněž mylné a nesprávné. Goran Paskaljevič se, stejně jako někteří z jeho kolegů, pokusil vydat vlastní a osobité umělecké svědectví o lidech, kterým koneckonců stejně jako do jisté míry i jemu - současná situace pozměnila, nebo dokonce naprosto vychýlila životní dráhu. Sud prachu je svého druhu vyjádřením renomovaného filmaře k dané realitě. Na základě divadelní předlohy, s níž se jako člověk musel zcela logicky plně ztotožnit, v dramatických zkratkách shrnul své pocity a zážitky z města, které se vlivem vnějších okolností, označovaných lakonickým podstatným jménem „embargo", změnilo stejně jako jeho obyvatelé. „Původně jsem uvažoval, že se vše odehraje v noci; kdy byla podepsána Daytonská dohoda, "vysvětloval v rozhovoru pro TV revija režisér. „Později jsem se vzdal všech konkrétních politických souvislostí. Natočil jsem film o naší mentalitě. Je maximálně realistický v jednotlivých scénách i v herecké interpretaci , jeho konstrukci a stylizaci jsem chápal jako prostředek vyjádření jednoho obrovského lidského labyrintu, z něhož zatím není východisko."(..,) Scénář je mozaikou dvanácti epizod, které za jedinou noc prožil či zahlédl mladý taxikář. Jednotlivé dějové kamínky do sebe postupně zapadají a vzájemně umocňují celkové vyznění. Slabinou tohoto řešení, bořícího divadelní jednotu místa a času, je však určitá nevyváženost. Dějové miniatury, žánrově diferencované, nemají stejně silný dramatický náboj a nejsou vždy stejně precizně prokresleny. Nutno však dodat, že to, co zůstalo v textu nedotažené, na druhé straně „vybalancovali" herci. Drama Sud prachu je - až na jedinou výjimku (debutant Nebojsa Milovanovič u roli naivního Igora) - doslova a do písmene největší hereckou přehlídkou, jakou si snad lze u jugoslávském filmu vůbec představit. Co jméno, to pojem, počínaje dnes již legendárním Batou Živojinovičem (neobešel se bez něj jediný jugoslávský válečný snímek), Ljubou Tadičem, Danilo Stojkovičem, Mirou Banjacovou, Milenou Dravičovou, Mirjanou Karanovičovou, Bogdanem Dikličem, Draganem Nikoličem, Aleksandarem Berčekem, máme-li připomenout alespoň ty nejznámější tváře z pláten českých kin. Z tohoto pohledu je Sud prachu skutečně unikátní škálou mistrovských hereckých etud.
Projekt 100 - 2000

Autor/Zdroj: Pechánková Milica/


Ocenění: Cena FIPRESCI na MFF Benátky 1998, v Berlíně a na Evropských filmových cenách 1988, Hlavní cena (Zlatý pomeranč) n MFF v Antalyii 1998 (Turecko), Cena světového spektra na MFF v Santa Barbaře 1998 (USA), obrovský ohlas na MFF v Torontu
Noc plná beznaděje v dnešním Bělehradě. Noc jako každá jiná, v níž se protnou v tragikomické rovině osudy několika „obyčejných" lidí. Tragikomický obraz bývalé Jugoslávie rozervané etnickou záští obnažuje krutě i to, co se Kusturicův Underground snažil zahalit milosrdnou mlhou romantismu. Ač Paskaljevič vyšel z divadelní předlohy, výsostné filmařské zpracování i burcující účinnost řadí film k vrcholům současné světové kinematografie.
Program ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


JUGOSLÁVIE 1998. Tragikomedie absolventa pražské FAMU, renomovaného srbského režiséra Gorana Paskaljeviće (nar. 1947), který dnes žije střídavě v Paříži a v rodném Bělehradě, vznikla podle úspěšné divadelní hry makedonského autora Dejana Dukovského. Ten psal toto dílo původně jako filmový scénář, který je mozaikou dvanácti epizod, jež za jedinou noc prožil či zahlédl mladý taxikář. Tématem filmu je srbská národní mentalita. Dušan Petrović napsal, že film se sice odehrává v rozpětí necelých 24 hodin, ale je v něm ukryto na deset milionů autentických událostí, které jsme prožili v průběhu posledních let. Prostřednictvím několika příběhů, jejichž aktéry jsou zástupci různých generací a rozdílných sociálních a kulturních skupin, se rozvíjí výpověď o iracionální nenávisti a právě takové lásce, jakých je schopen homo balkanikus. Film získal mj. Cenu FIPRESCI na Evropských filmových cenách 98 a stejné ocenění na MFF v Benátkách. Nejpůsobivější dílo inspirované tragédií bývalé Jugoslávie (Times) je zároveň přehlídkou hereckých legend jugoslávského filmu (Aleksandar Berćek, Dragan Nikolić, Bogdan Niklić, Milena Dravićová, Bata Živojinović, Danilo Stojković a další). Režisér Paskaljević o svém Sudu prachu řekl: Až jej uvidíte, pochopíte, že to není film, podbízející se Západu. Je to možná první snímek, z něhož se svět může dovědět, co se odehrává v našich duších a odhalit, že existuje i jiné Srbsko, odlišné od toho, pro které má zahraniční tisk jen negativní přídomky Lidé nejsou ani jen dobří, ani jen zlí. Za to, jací jsou, může často situace, v níž se ocitli. Násilí je nejednou důsledkem ztráty životní rovnováhy a o tu člověk přijde, když už dál nedokáže vzdorovat vnějším tlakům. je schopen homo balkanikus. Film získal mj. Cenu FIPRESCI.

Autor/Zdroj: /Kino AERO