Socha

Za velkého hlomozu a rachotu jeřábů se octne v ateliéru obrovský balvan, před nímž se téměř ztrácí mužíček – sochař. Má nesmírnou radost z krásného materiálu, spokojeně obíhá kámen a vesele si prozpěvuje v představě práce, do níž se chce zřejmě pustit druhého dne. Uléhá spokojeně ke spánku, sáhne před usnutím ještě ke knize. Vzruší ho Michelangelova slova: „V každé skále, v každém kameni je ukryta socha.“ Je veta po jeho klidu. Muž se vrhne ke kameni, protože chce vědět, kde je socha ukryta, chce ji co nejdříve objevit. Za zvuků symfonické hudby se vrhá do práce. Nejdříve pracuje u úpatí kamene, pak si vezme malý žebřík. Ale ani ten nestačí. Největší žebřík, který muž sehnal, sahá asi do poloviny monumentálního kolosu. Drobné úlomky odletují od dláta, muž pracuje v rychlém tempu, vnikne vysekaným prostorem do nitra kamene, který nyní vypadá jako nefigurativní socha. To však není mužovým cílem: vrhá se na kámen znovu a znovu, protože je hnán jedinou myšlenkou: kde je ukryta socha? Prolézá balvanem skrz naskrz, usilovně tesá – a nakonec kámen rozpoltí. Když nic neobjeví, pokračuje ve svém ničivém díle: půlí balvan napříč. V posledním okamžiku se zachrání před rozdrcenými odštěpky. Hnán touhou a zuřivostí – přece musí objevit sochu – sáhne hrdina k radikálnímu řešení a vrhne na stále ještě impozantní kámen pumu. Ozve se rána, kámen vyletí oknem ateliéru ven – a vrací se jako obrovská hromada roztříštěných kamínků. Pod nimi rejdí zuřivec a hledá cestu ven. Ale nyní se sama hmota vzbouří: z drobných kamínků se stávají kameny větší a větší, z kamenů se stávají balvany, až nakonec vyplňuje téměř celý ateliér celistvý kamenný blok. V něm je někde ukryt „sochař“. Že by se takto naplnila Michelangelova slova? [Filmový přehled 19/1971]

Autor/Zdroj: -na-/Filmový přehled