Smích racků

Ocenění: Edda (výroční islandská cena) 2001: film, režisér, scénář, herečka (Vilhjálmsdóttirová), herec ve vedlejší roli (Gudnason), herečka ve vedlejší roli (Kjeldová), MFF Karlovy Vary 2002: herečka (Egilsdóttirová)

Období po druhé světové válce představuje v dějinách moderní islandské společnosti klíčovou etapu, a to především z perspektivy ekonomické. Původně převážně zemědělsky orientované národní hospodářství se vlivem konjunktury výlovu ryb a s tím souvisejících finančních zisků začalo orientovat i na jiné oblasti, převážně průmyslové (v dnešní době Island patří mezi špičku např. v oblasti informačních technologií). S bohatnutím společnosti také souvisela její strukturální proměna, kdy docházelo k pozvolnému stírání rozdílů mezi početně nepatrnou vyšší sociální třídou a těmi nižšími.
Právě sociální rozdíly představují jeden z určujících motivů ve filmu Smích racků dnes již klasika islandské kinematografie Ágústa Gudmundssona. Ústřední postavou snímku je Freyja, islandská rodačka, která se po několika letech pobytu ve Spojených státech amerických vrací do vlasti, přičemž její život v Americe je opředen záhadou. V tomto případě můžeme mluvit doslova o klasické westernové konstrukci, kdy cizí (nebo momentálně cizí) osoba vstupuje do stabilizovaného prostředí a svým působením jej rozvrací.
Zvláště když hlavními představitelkami filmu jsou takřka výhradně ženy, dalo by se říci společenství žen různého věku, od dospívajících po ty stárnoucí, které obývají jeden dům v malém islandském městečku. Muži zde plní pasivnější roli: jako živitelé, kteří ale tráví většinu času mimo domov (patriarcha rodu), politici, manifestující svou sílu, o niž ale snadno přicházejí pod svůdným pohledem ženy (smírčí soudce), alkoholici (zákazníci Feyji v lékárně). Jedinou aktivnější mužskou postavou je Björn Theódór, kterého si Freyja v průběhu filmu bere za manžela, jenže i ten nakonec ženskému elementu fatálně podléhá.
Gudmundsson především zakládá svůj film na nedořečenosti. Pro něj nejsou důležité detektivní zápletky, které v náznaku rozvíjí, ani absolutní pravda o povaze předestřených postav. Navzdory působivé retrostylizaci vede režisér své vyprávění směrem k realismu, jakožto snaze o zachycení prchavého ducha doby.

Petr Pláteník, 36.LFŠ 2010