Škrtič z Martfü

Šedesátník Árpád Sopsits je mnohostranný talent. Už ve svých předchozích filmech prokázal, že k lidským dramatům přistupuje s mimořádnou citlivostí. Nejvíc ho zajímá, co přesně vede k jednotlivým osobním tragédiím. Tituly Střelnice (Céllövölde, 1989), Opuštěný (Torzók, 2001) nebo Sedmý kruh (A hetedik kör, 2008) také zobrazují krajní polohy lidské povahy. Jeho díla se zajímají o oběti, zlo i systém. Nekritizují však přímo, nevynášejí žádné konkrétní, násilně zformulované soudy.

V tomto světle se pak jeho novinka Škrtič z Martfű, připomínající osud Pétera Kovácse, jeví jako velmi zajímavý počin, jelikož Sopsits se v ní snaží zjistit, co se vlastně v 60. letech v městečku Martfű vyděšeném sérií násilných smrtí mladých žen stalo. Svébytný filmař se musel uchýlit k určitým uměleckým kompromisům, když se rozhodl vyprávět příběh podle skutečných událostí formou žánrového filmu. Ve své snaze byl ovšem naprosto úspěšný. Škrtič z Martfű zaujal už při premiéře na varšavském festivalu a s 54 tisíci diváky se stal vloni třetím nejnavštěvovanějším maďarským titulem v kinech. V pochvalách se předháněli i kritici, kteří dílu letos přiřkli dvě ze svých výročních cen. Škrtič byl k tomu v rámci Maďarského filmového týdne vyhlášen domácí filmovou akademií nejlepším maďarským hraným snímkem roku.

Psychologický thriller odehrávající se ve třech časových rovinách oživuje příběh sériového vraha i člověka za jeho zločiny neprávem odsouzeného. Pozvolna v něm ožívá také maďarská socialistická minulost, která občas působí na plátně nostalgicky, jindy šokuje, když divák objeví vzkaz mezi řádky, že se v zemi zas tak moc nezměnilo. I zkoumání vztahu (malého) člověka a systému zůstává výrazně středoevropské. Sopsits k tomu důsledně odmítá snový svět a povinný pozitivní vývoj. V tomto bolestně neblahém maďarském příběhu nevítězí nutně ti dobří a závěr zůstává geniálně otevřený.

Géza Csákvári
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017

oficiální text distributora,