Silný kafe

O tom, že současný český hraný film nutně potřebuje nové stimuly, není třeba dlouho diskutovat. České filmy ani zdaleka nedosahují takových (nejen finančních) úspěchů, jako reprezentanti jiných národních kinematografií, třeba té islandské. Možná i tento předpoklad vedl producenty snímku Silný kafe k tomu, že podpořili vznik filmu islandského režiséra v českém prostředí.
Přes jistý náznak internacionality se jedná o film víceméně český. Některými filmovými fanoušky bývá nepřímo přirovnáván ke „kultovním" Samotářům (2000). Opět se zde pojednává o mladých lidech, kteří mají své problémy. A opět děj spěje k alespoň zdánlivě smírným koncům. Odpusťme si, co jsme si. Aspoň že se máme rádi. Tak nějak.
Osu dějových zvratů tvoří peripetie provázející milostné vztahy dvou párů. Maya a Renata se znají už dlouho, ale neviděly se víc než deset let. Po dlouhém odloučení se rozhodnou svůj vztah znovu posílit výletem do místa, kde vyrostly. Berou si ovšem s sebou i své partnery…
Mnoho komických i vážných situací se zakládá právě na rozdílnosti obou párů, respektive jednotlivých partnerů ve vztahu. Zvláště když oba muži nejsou vůbec nadšení záměrem svých partnerek i průběhem výletu samotného. A tak pomyslná cesta vstříc minulosti směřuje spíše k budoucí tragédii. Naštěstí se jedná o komedii, takže nakonec zavládne, dalo by se říci, smír.
Gunnarssonův film rozhodně vybočuje ze současného českého standardu svým formálním zpracováním, které lavíruje na hranici amatérismu. Roztřesená kamera jde mnohdy až nepřirozeně blízko k hercům, jejichž výkony nelze ani přirovnávat k vystupování tzv. naturščiků. Spíše to působí, jako by režisér chtěl rozbíjet ustálenou představu o ladném a nerušivém herectví, které může maximálně vykazovat prvky autenticity. Přes možný prvotní šok, daný nezvyklostí konfigurace užitých výrazových prostředků, je Silný kafe filmem, který zaujme nevtíravou analýzou především milostných vztahů a lidské povahy obecně.

Petr Pláteník, 36.LFŠ 2010