Sexuální kroniky současné francouzské rodiny

Hlavní hrdina Romain má problém se sexem a s identitou, stejně jako celá jeho rodina. Snímek Jeana-Marca Barra a Pascala Arnolda je specifickou formou šokové sexuální terapie, probíhající především díky nekonečnému proudu nesimulovaných tvrdých erotických scén. Pornoverze Manželských etud pro otrlé.
Autorská dvojice Jean-Marc Barr a Pascal Arnold má za sebou již čtyři celovečerní filmy a v každém z nich hrají sex a erotika klíčovou roli. Tato témata ohledávají autoři napříč styly (Milenci/ Lovers, 1999 - ve stylu manifestu Dogma, zde napsal Arnold pouze scénář), teritorii (To je mé tělo/ Too Much Flesh, 2000, odehrává se v USA) i žánry (American Translation, 2011, krimi). Sexuální kroniky současné francouzské rodiny představují další krok ve svrchovaně tabuizované filmografii Barra a Arnolda - jejich film si totiž pohrává s dokumentárními prvky a obsahuje také jisté komediální akcenty.
Zápletka je jednoduchá - hlavní hrdina, osmnáctiletý panic Romain, je ve škole přistižený při masturbaci během hodiny biologie a hrozí mu vyloučení (svoje počínání v duchu současné high-tech generace samozřejmě zaznamenal mobilním telefonem). Dříve okrajové téma sexu se v Romainově rodině najednou dostává do popředí zájmu a všichni (Romain, jeho rodiče, dva sourozenci, a dokonce i dědeček) o sexu najednou daleko více přemýšlí, víc o něm mluví a mnohem častěji jej provozují.
Analýza fungování jedné typické francouzské středostavovské rodiny, postavená na sexuálním jednání jejích členů, začíná tam, kde ostatní hrané filmy a dokumenty většinou končí (tedy za zavřenými dveřmi ložnice). Barrův a Arnoldův snímek v některých ohledech navazuje na málo známý Godardův film Číslo dvě (Numero deux, 1975), který zkoumal sexuální život tří generací francouzské dělnické rodiny. Za několik desetiletí po Godardovi se dělnická třída proměnila v zajištěnou střední třídu. Téma sexuality jako výzvy pro každého z hrdinů však zůstává.
Jedná se sice o hraný film, přesto Barr s Arnoldem záměrně využívají styl cinema-verité, jednotlivé subpříběhy jsou velmi důsledně seřazeny, ve filmu je využita řada sekundárních záběrových zdrojů (mobily, kamery a další zařízení), postavy občas spekulují o své situaci ? la dokumentární „mluvící hlavy".
Snímek obsahuje takřka nekonečné množství explicitních sexuálních scén, které kladly na herecké protagonisty mimořádné nároky. Podobné nároky klade film i na diváky, pro něž je často neustávající příval realistického sexu příliš.

Jan Jílek, LFŠ 2014

oficiální text distributora,