Sanatorium na věčnosti

Ceny: MFF Cannes 1973: Cena poroty, MF vědeckofantastických filmů Terst 1974: Zlatý Asteroid, Festival polských hraných filmů Gdyně 1974: nejlepší výprava (Jerzy Skarżyński, Andrzej Płocki)

Po adaptaci Potockého Rukopisu nalezeného v Zaragoze (Rekopis znaleziony w Saragossie,1964) a Loutky (Lalka) Bolesława Pruse (1968) sáhl Wojciech Jerzy Has opět po jednom z klasických děl polské literatury. Tentokrát si vybral povídku Bruna Schulze (1892-1942) Sanatorium na věčnosti ze stejnojmenného cyklu (Schulzova fantastická, snová próza - soubory povídek Skořicové krámy a Sanatorium na věčnosti - je zásadním dílem polské meziválečné avantgardy a čeští čtenáři se s ní díky překladům mají možnost seznámit).
Jednoho dne přijíždí hlavní hrdina Josef do sanatoria, které řídí doktor Gotard. V sanatoriu pobývá jeho otec, který zemřel před lety, tady je však přenesen do jiného časového rozměru a žije „v mezích podmíněných situací", jak vysvětluje doktor. V sanatoriu vrátili čas, neumírá se tam, smrt, která si pro otce přišla v Josefově světě, se v sanatoriu ještě neuskutečnila. Již počáteční Josefova cesta vlakem dává tušit, že se ocitneme v různých časových smyčkách a rovinách, ve kterých se navracejí obrazy ztraceného dětství, sny se mísí s realitou a hranice mezi nimi jen těžko rozeznáme. Hlavní hrdina znovu prožívá to, co již jednou zažil.
Fantaskní představy v duchu Schulzovy prózy jsou vyobrazeny do nejmenších detailů, po výtvarné stránce je film velkolepou podívanou. Tu si diváci nyní mohou lépe vychutnat díky nové digitalizované podobě filmu, která byla po několikaměsíční práci dokončena v minulém roce. Při přenosu z celuloidového filmového pásu na digitální nosič byl vyčištěn nejen obraz, ale samozřejmě i zvuk. K digitalizaci byli přizváni tvůrci, kteří se podíleli na vzniku filmu, mj. hudební konzultantka Anna Iżykowská, Maciej Putowski, jenž vytvořil výpravu interiérů. „Hlavní dozor" pak měl kameraman Witold Sobociński, který měl údajně po zhlédnutí konečné verze slzy štěstí v očích a podle svých slov nebyl po premiéře filmu před více než třiceti lety tak spokojený jako nyní.

Tereza Vlachová, 36.LFŠ 2010