Saló, aneb 120 dnů Sodomy

V prostorné vile dají čtyři fašističtí funkcionáři, prezident, vévoda, soudce a biskup, shromáždit vybrané mladíky a dívky, které nutí coby své nevinné „otroky“ k ukájení vlastních sexuálních deviací. Za doprovodu vyprávění příběhů perverzních sexuálních zážitků z úst tří zkušených majitelek vybraných bordelů se ponižování bezbranných obětí stává stále bezuzdnější, rafinovanější a krutější… Snímek, jehož promítání bylo v mnoha zemích po dlouhá léta zakazováno, měl světovou premiéru na MFF v Paříži v listopadu 1975 již po Pasoliniho tragické smrti. Režisér čerpá motivy z knihy „božského markýze“ de Sada 120 dnů Sodomy a zasazuje děj do fantaskně zkresleného prostředí „italské socialistické republiky“ se sídlem v severoitalském Saló, kterou Mussolini ustavil z Hitlerovy milosti v září 1943 a která utlačovala fašistickým terorem stále se zmenšující území až do dubna 1945. Pasolinimu ovšem v tomto snímku rozhodně nejde ani o „ohmatávání mezí, kam lze dospět po pádu cenzurních zábran“, ani o „módní výklad fašismu zdůrazňující jeho sexuální patologičnost“ (jak tvrdí kritik Jan Jaroš), nýbrž o obžalobu novodobé přítomnosti, manipulované měšťáckým kšetmanstvím. Podle kritika Uga Casiraghiho je Salo „nádherným“, v kontextu Pasoliniho tvorby „nejtragičtějším a možná i nejvýznamnějším filmem“.
Kino AERO