Rozhovory

V polovině padesátých let vystudovala Drahomíra Vihanová v Brně na filozofické fakultě hudební vědu a estetiku, současně absolvovala na konzervatoři hru na klavír. Ve studiu pokračovala u prof. F. Raucha. Deset let cvičila čtyři hodiny denně na klavír..., aby nakonec zakotvila ve studiu dokumentárních filmů Krátkého filmu Praha jako režisérka filmů o lidech, odvádějících s plným nasazením svou práci.

Takový byl dokument o partě kombajnérů, putujících s dozrávající úrodou ze Slovenska do Čech — Týden se správnými chlapy (1977). Patří sem i Poslední z rodu (1977), dokument o muži, který sváží se svým koněm klády z vysokých orlických kopců kolem Deštné. Ve filmu o montérech na stavbě elektrárny Dalešická suita (1978) Vihanová používá svého typického rukopisu — s kamerou vyhledává nejobyčejnější a nejběžnější situace během práce i ve chvílích odpočinku, místo komentáře nechává promlouvat obraz, používá autentických zvuků a na pointovaných místech stylizovaných dokumentárních záběrů. Velice úsporně a obezřetně zachází s hudbou.

K filmům Drahomíry Vihanové o práci patří také Hledání (1979); spolu s kameramanem Janem Špátou zachytila práci režiséra Františka Vláčila při natáčení jeho Koncertu na konci léta. Snímek je složen ze dvou částí — černobílé záběry jsou provázeny slovem, slyšíme tu režisérovy pokyny hercům, jeho vedení hereckých akcí, diskuse s pracovníky štábu; barevné záběry jsou „němé“ a zachycují Vláčilovu tvář, chvíle soustředění, přípravu kompozic jednotlivých záběrů veskocáku, jeho mimické „spoluhraní“ při natáčení. Dokumentaristický styl si Vihanová dále precizovala ve snímku natočeném s kameramanem Vladimírem Skalským Den hlavního inženýra (1981). V dramaticky prudkém tempu a patnáctiminutové zkratce zde líčí čtyřiadvacetihodinovou službu hlavního inženýra na jednom z ostravských hlubinných dolů. Snímek naplněný unikátními záběry pravdivě zachytil těžkou práci horníků při ražbě nových chodeb.

Se štábem Zahrady plné plenek (1982), hloubkového exkurzu do života Domova pro svobodné matky v Ostravě, vytvořila zatím svůj nejlepší film ROZHOVORY (1983). Jde o osmičlennou partu razičů vedenou Mikulášem Litvákem, kteří za čtrnáct let práce na metru (v této době působí na výstavbě trasy B1 u obchodního domu Máj) prorazili osm kilometrů traťových tunelů a chodeb. Za směnu metr.

Diváci někdy žehrají na filmy o práci, že z nich bolí ruce. Záleží ovšem na tom, jaké ty filmy jsou. Dvacetiminutové Rozhovory — v nichž se razičů ptá na mnoho věcí televizní dokumentarista Jiří Věrčák — znamenají strhující film, jehož silný tonus nepoleví ani v jednom záběru. Ivan Vojnár byl se svou ruční kamerou vždycky včas na správném místě; jeho obrazy jsou syrové a fascinující svou neretušovanou opravdovostí. Syntezátor Martina Kratochvíla, tentokrát střídmý, splynul s reálnými zvuky filmu. Obrazovou stylizaci už tu režisérka vůbec opustila. Zbylo to pravé jádro: holá pravda. A k ní patří umění získat si důvěru, dobře se zeptat, prožít řadu směn spolu s minéry, navštívit je doma, stopovat je — v dobrém — krok za krokem.

Jenom snad ty obligátní záběry do sprch jsou zde nadbytečné. Vždyť upřímnosti, lepšího humoru i zlidšťujících trapasů je tu i onak dost. Další harmonický tón zazněl při repertoárové otázce: „Když člověk dělá skoro dvacet let tuhle práci, tak ho na ní musí něco vzrušovat, co to je...“ minér docela spravedlivě opáčí, že zvyk. Ale pak se přece jen normálně rozpovídá. Podstatné je, že Rozhovory si svou otevřeností získají srdce i těch skeptičtějších diváků.

ZVONÍČEK, Petr. Rozhovory. Scéna. 1984, roč. 9, č. 2, s. 5.