Rozhovor na přání

Námět k filmu Rozhovor na přání poskytl bulharskému národnímu umělci Christu Christovovi sám život. Když v roce 1966 režíroval v plovdivském divadle Baj Gaňa, představitel titulní role Cvjatko Nikolov onemocněl leukémií. Roli však neodřekl a přes zhoršující se zdravotní stav odehrál sedmdesát představení. Christov se rozhodl toto téma zfilmovat. Nejdřív napsal novelu, ale pak námět odložil. Po letech jej dal zpracovat mladému scenáristovi Vladimiru Ganevovi. Tak vstoupily do scénáře další motivy: příběh hlavního hrdiny byl obohacen o postavu syna Kirila, herce s nonkonformním pojetím života a umění, a byl zaktualizován i smutným osudem populárního bulharského herce Grigora Vačkova, který zemřel ve vrcholné fázi své kariéry. Děj byl přenesen do dnešní Sofie a zalidněn řadou postav z uměleckého světa i z lékařského prostředí. Tím bylo rozšířeno pole pro filozofické úvahy o životě a smrti, i o síle umění, jež pro umírajícího hrdinu získají novou aktuálnost. Důležitou roli hrají ve filmu i divadelní vsuvky, umožňující vystihnout míru talentu a sociální angažovanost hrdiny – slavného herce Bače. Vynikajícím způsobem ho ztělesnil bulharský národní umělec Vasil Michajlov, který dokonale vystihl konkrétnost národního charakteru své postavy. Největšího úspěchu však dosáhl režisér Christov tím, že přivedl na plátno velice lidského, vnitřně kontroverzního, ale kladného hrdinu, pro něhož otázka smyslu života nebyla rétorickou výzvou k pseudofilozofování, ale obsahem života, naplněného odvážnými a vysoce mravními činy.
Filmový přehled 7/1985