Rosenkrantz a Guildenstern jsou mrtvi

Shakespearovy hry přitahují dramatiky jako zdroje námětu pro jejich autorské parafráze již od dob svého vzniku, ať už byly důvody vzniku těchto shakespearovských variací jakékoliv. Vzpomeňme kupříkladu na úpravy sedmnáctého a osmnáctého století, které Shakespearovy hry zbavovaly nemravnosti a tragédiím připisovaly šťastné konce, protože arbitři vkusu a s nimi pochopitelně ruku v ruce i diváci požadovali příběhy souladné a krásné. Dvacáté století ve své tíživosti naopak „přálo" autorským interpretacím co možná nejvyhrocenějším.
Existenciální, absurdní tragikomedie Toma Stopparda Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi vznikla jednoznačně pod vlivem beckettovské poetiky a už od samého počátku se hlasitě přiznává k tomu, že jde dílem o parafrázi na slavné Čekání na Godota, důležitou roli zde ale hrají shakespearovské ingredience. Hraje se Shakespeare, ačkoliv často bez Shakespearova textu - Hamlet z odlišné perspektivy Rosencrantze a Guildensterna. Se světem je už od počátku cosi v nepořádku a oběma hlavním hrdinům neustále padá hlava, prozatím jenom v okamžiku, kdy si stále dokola házejí mincí. Pak se uprostřed lesa náhle objevuje herecká družina a jim se přesně v duchu slavného monologu Žaka z Jak se vám líbí stane ze světa divadlo, které prostě nedokážou sehrát se zdravou kůží.
Zatímco hra se odehrává na prázdném jevišti, Stoppard si ve filmové adaptaci nadšeně pohrává s filmovými možnostmi, výsledek je ale podobný a příběh Rosencrantze a Guildensterna, obětí čehosi, co je přesahuje, figurek v cizí hře, nezadržitelně směřuje k očekávanému konci. Kombinací absurdních dialogů plných černého i suchého britského humoru a střípků z Hamleta vytváří naprosto specifickou, intelektuálně náročnou tragikomedii, za kterou právem obdržel prestižního Zlatého lva na festivalu v Benátkách, ačkoliv šlo o jeho režijní debut a zároveň, jak se zdá, i derniéru.

Aleš Říman
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016

oficiální text distributora,