Podzimní almanach

Ceny: Maďarský filmový týden 1984: nejlepší herec (Miklós B. Székely), MFF Locarno 1984: Cena Ernesta Artarii (Béla Tarr)

Podzimní almanach znamená ostrý zlom v Tarrově tvorbě a zaujímá v ní zcela výjimečné postavení, jelikož žádný z předchozích ani následujících filmů mu není podobný. Namísto polodokumentárních sociálních kritik si režisér zvolil výraznou stylizaci. V příběhu dodržuje jednotu místa, jímž je dům, obývaný nemocnou Hédi, jejím synem Jánosem, ošetřovatelkou s milencem Miklosem a bývalým učitelem Tiborem. Společné obydlí působí dojmem uzavřeného akvária, v němž se nájemníci setkávají při rozhovorech a v konfliktech. Všichni z nějakého důvodu potřebují ty ostatní, a tak spolu žijí, přestože se často nenávidí a jejich vzájemné vztahy jsou plny nepřátelství, zášti, přetvářky a odcizení. Snad nejvíce je spojují Hédiny peníze, kolem nichž se točí minimalistický děj.
Podobně jako v předchozích filmech nechává režisér herce improvizovat a rozvíjí tak příběh pomocí dialogů vznikajících na místě. Jako vždy brání divákovi proniknout do myslí postav, neboť nepropracovává jejich psychologii, avšak z hlediska stylu se vydává zcela novým směrem. Důležitou roli hrají barvy, pomocí nichž se Tarr tentokrát vyjadřuje. Různobarevné je také svícení, dílu tak dominují červená, modrá a zelená, jež se spolu setkávají a mísí. Roztržitou ruční kameru střídá statickými záběry a poklidnými jízdami. Záběry nabývají na délce, čehož bude autor hojně využívat u všech dalších děl. Nebrání se žádnému možnému úhlu záběru, můžeme tedy sledovat prostředí z nadhledů či podhledů (dokonce absolutních), prostor snímá přes nejrůznější překážky. Sílí tendence opustit detaily a polodetaily, začínají převažovat polocelky. To co zůstává, je ale sklon k nezúčastněnému pozorování dění na plátně, a je na postavách, aby si své problémy vyřešily. Tvůrce do příběhu nijak nezasahuje a nechává ho zcela na jednotlivých hrdinech a nepřívětivém prostředí, do něhož je zasadil.

Milan Cyroň, 36.LFŠ 2010