Playtime

Ceny: Bodil 1969: nejlepší evropský film

Ve francouzské kinematografii se po druhé světové válce objevili dva autorští filmaři, kteří osobitým způsobem zmodernizovali tradiční hollywoodské žánry. Jean-Pierre Melville vytvořil nové pojetí gangsterky, zatímco Jacques Tati se zaměřil na grotesku. Playtime představuje v autorově tvorbě třetí snímek, ve kterém ztělesnil osamělého, ale svérázného pana Hulota. Oproti poštmistrovi Françoisovi ve filmu Jede, jede poštovský panáček (1949), vytvořil touto postavou nový prototyp hrdiny grotesky. Zbavil ho slov a omezil jeho charakteristické rysy na specificky toporný způsob chůze, opatrnou gestikulaci rukou a neutrální výraz v obličeji. Vnější stylizaci postavy, oděné do obleku s motýlkem a klobouku, doplňují další dva předměty, které tvoří její pevné atributy - hůlka a dýmka. Tento tichý a introvertní gentleman připomíná osamělého detektiva, jenž se ztrácí ve víru velkoměsta. Hulot po ničem nepátrá, ale zkoumá komplikované technické vymoženosti moderního světa. Je konfrontován s každodenní realitou přetechnizované metropole, kde přelidněnost a městský ruch vytvářejí nepřehledný chaos. Prostor, ve kterém se ocitá, pro něho představuje nekonečný labyrint dlouhých chodeb, výtahů, prosklených budov, ale také křižovatek přeplněných auty. Režisér zavrhuje pevně vybudovaný příběh i vyprávění a klade větší důraz na jednotlivé situace a okamžiky, jimiž neustálý chodec Hulot prochází. Film - ačkoliv má výraznou postavu v podobě novodobého klauna - postrádá hlavního hrdinu, který se zde stává součástí proudícího davu lidí v rozlehlých prostorech velkoměsta. Tati kritizuje moderní technokratickou a industriální společnost a byrokratický systém, rozbíjející staré tradiční hodnoty, které svým přístupem k životu, povahou a vnější stylizací zastupuje právě pan Hulot. Obraz společnosti je technologickým bludištěm zmatků a nedorozumění bez pevně daného řádu, kde dochází k lidskému odcizení. Tento pesimistický pohled předkládá autor právě skrze postavu gentlemanského klauna, působícího v tomto prostředí dojmem podivína.
Jan Švábenický, 36.LFŠ 2010