Orchestr beze jména

Režisér Ljudmil Kirkov inklinoval i ve svých dřívějších filmech ke komediálním prvkům, ale ty bývaly jen druhotným projevem jeho lyricko-sociálních dramat. V Orchestru beze jména je tomu naopak: východiskem je čistá komediální struktura, která je však silně prostoupena sociálními významy a slouží k nastolování vážných morálních otázek. Kirkov těží humor z nejobyčejnějších situací, ale právě tím břitce odhaluje skrytý smysl nejbanálnějších jevů a lidských vztahů. Smích vzbuzuje spojení naivity a sebevědomí provinčních hudebníků, kteří se vydají za úspěchem na Zlaté písky, i amatérský projev ambiciózní zpěvačky; humornými postřehy jsou rovněž zabarveny žánrové scénky ze života rekreantů. Komedie se mění v satiru ve finální scéně „reprezentační“ svatby, kterou vystrojí své dceři provozovatel podniku, v němž orchestr po svém strastiplném putování po pobřeží nalezl angažmá. Dialogy scenáristy Stanislava Stratieva jsou psané přímo na tělo konkrétním hercům – Orchestr beze jména je totiž především herecký film. Režisér tu vsadil na popularitu mladých umělců, s nimiž už dříve spolupracoval a kteří hrají na jeho oblíbené notě „smích se slzami“. Ljudmil Kirkov získal za tento snímek Cenu Svazu bulharských filmových pracovníků.
Filmový přehled 8/1983