O mistru Hanušovi

Kolem těch míst chodí Pražané denně. A snad už jim natolik zevšedněla, že je mnohdy ani nevnímají. Návštěvníci z jiných koutů republiky a ze zahraničí se však znovu a znovu dovídají historky, které se tradují z generace na generaci, historky, které prostupují mnoha literárními díly, slýchají legendy, které k hlavnímu městu neodmyslitelně patří.

Staropražské pověsti. Kolik tvůrců nejrůznějších uměleckých oblastí, literáty počínaje a výtvarníky konče, se jimi dala a dává inspirovat. Tohoto vděčného námětu, který se dá ztvárňovat snad donekonečna, se nyní chopili tvůrci z Krátkého filmu Praha. Ve studiu Jiřího Trnky (na stěně tu mají nápis „Pracuj! Trnka se dívá!“) vzniká obsáhlý cyklus, který zahrne nejzajímavější ze staropražských pověstí a přitažlivou formou opět přiblíží divákům příběhy, které jsou neustále obestřeny rouškou vzrušivého tajemství.

Čtyři filmy chystaného cyklu se už úspěšně vydaly na cestu za svými diváky. Podle scénářů Kamila Pixy a ve výtvarném ztvárnění Milady Kučerové se na plátna kin postupně dostávají Staroměstský orloj, Faustův dům, Jeruzalémská ulice a Daliborka. Každý z těchto názvů okamžitě evokuje legendy, které jsou spojeny se stověžatou Prahou a vyvolávají atmosféru dob dávno minulých.

Vyvstane před námi čas, kdy mistr Hanuš pracoval na svém životním díle, na velkolepé podobě Staroměstského orloje, a za jedinečnou práci zaplatil ztrátou zraku. Čas pověsti o zemanovi Daliboru z Kozojed, který se postavil za spravedlivou věc selského lidu, byl však zajat a jako strůjce bouří uvězněn ve věži Daliborce. Tam se naučil tak krásně hrát na housle, že lidé přicházeli pod věž naslouchat jeho hře a zpěvu. Nahlédneme do domu v jižním průčelí Karlova náměstí, s nímž je spojena pověst o Faustovi a o tom, jak se krví upsal Luciferovi. Spatříme kouzelníka Žita, který bavil krále Václava IV. svými kejkly a čarováním…

Byl to od filmařů tak trochu riskantní pokus pustit se do tematiky, která je obecně v povědomí a navíc už mnohokrát zpracovaná. Ale přesto se tento tak vyplatil… Scénáře Kamila Pixy přesně odvažují nosnost dějů jednotlivých příběhů, jsou oproštěny od zbytečných epizod a dýchá z nich ryzí poezie, srozumitelná i bez průvodního textu a vlastně kdekoli na světě. Miladě Kučerové se podařilo navrhnout umělecky dokonalé loutky, které svým charakterem vystihují povahy hrdinů. Navíc její výtvarné pojetí dokáže bezpečně odstínit náladu odlišných příběhů, i když výtvarný rukopis je jednotný. Režijní ztvárnění (Ivan Renč, Garik Seko) podtrhuje hlavní motivy pověstí – legend a dokáže skloubit práci scenáristy, výtvarnice a animátorů do podmanivého celku. Mluvíme-li o animátorech, jejich umění je obdivuhodné… Třeba v šermířských scénách z Daliborky se vám najednou ani nechce věřit, že máte před sebou na plátně dřevěné loutky, jimž vdechy život šikovné ruce filmových tvůrců.

Čtyři první příběhy cyklu Staropražské pověsti se v loňském roce představily na několika domácích i zahraničních přehlídkách. A výsledek? Faustův dům si odnesl cenu poroty z XI. mezinárodního filmového festivalu krátkých filmů ve finském Tampere, Jeruzalémská ulice získala hlavní cenu v kategorii snímků, které jsou součástí cyklu, na 1. ročníku Světového festivalu animovaných filmů ve Varně, a současně Vlasta Pospíšilová a Alfons Mensdorf Poilly obdrželi Bronzový kroměřížský tolar za animaci na XVI. celostátní přehlídce filmů o umění a filmů animovaných Arsfilm Kroměříž. A konečně na XIX. ročníku festivalu filmů pro děti v Gottwaldově převzala Vlasta Pospíšilová cenu za vynikající animátorský výkon v loutkovém filmu Daliborka.

Nu a nám nezbývá, než se těšit na další zfilmované legendy, v nichž se prostřednictvím loutek znovu vypravíme do tajemné říše pověstí a bájí.

Zdroj: SKALKA, Miloš. Staropražské pověsti. Květy. 1980, č. 15, s. 46 – 47