Mojžíš a Áron

Jestliže tvorba Arnolda Schönberga a Jeana-Marie Strauba přímo vybízí k tomu, aby se o nich hovořilo v jedné souvislosti, pak nejen pro význam jejich přínosu vážné hudbě a modernímu filmu, ale pro samu podstatu přelomu, který se v obou uměleckých disciplinách jejich prostřednictvím odehrál (i když zdaleka ne s onou nezvratitelností, která byla jejich cílem). Příbuznost intencí se nikde neukazuje tak zřetelně jako v jejich zaujetí pro Mojžíše, biblického proroka, který svůj lid zachránil před egyptským útlakem a na Hospodinův pokyn převedl přes Rudé (Rákosové) moře. V sinajské poušti uzavírá Bůh s Mojžíšem smlouvu a dává mu Desatero zapsané na kamenných deskách Zákona. Vídeňského komponistu a lotrinského filmaře bude zajímat prorokův střet s bratrem Áronem, který za Mojžíšovy nepřítomnosti dovolil izraelskému lidu klanět se zlatému teleti, a porušil tak zákaz modlářství. Mojžíš trvá na tom, že lid musí pochopit samotnou myšlenku Boha v celé její velikosti, jen prostřednictvím Slova, bez jakéhokoli figurálního zobrazení. V Schönbergově opeře přísluší Mojžíšovu partu mluvená recitace, obnažené slovo. Áronův zpěv představuje protikladnou tendenci, jež chce lidu přiblížit Boha přístupnější cestou, KULTurou v konzumovatelném, pragmatickém významu. Schönbergova dodekafonie, jeho odmítnutí tonality (melodičnost se připomíná jen v odsouzeníhodných scénách modlářství), chce být uměleckým vyjádřením Mojžíšovy prorocké nesmlouvavosti. To je ve Straubově zfilmování nejen respektováno, ale dokonale se shoduje s neméně rigorózními principy filmového stylu. Dalo by se říci, že nepřítelem, jímž je pro Schönberga tonalita, melodie, harmonie, je pro Strauba nejen nejbanálnější koncepce kinematografie jako „moving pictures“, ale i rádobyumělecká filmová tvorba nedovolující zacházet se světlem, s montáží, se zvukem, s filmovanou realitou či s pouhými bílými a černými políčky stejně rozvážně, jako zachází Schönberg s tóny. Totální zákaz zobrazení si v určitých pasážích ukládá i Straub – tehdy, když veškerou „informaci“ nese hudba, tak jako hudba jindy nesmí ilustrovat vyslovenou myšlenku. Postsynchrony připouští Straubovo dogma jen v případě orchestrálního doprovodu, pro sólisty a sbor v obraze jsou vyloučené (přestože se film natáčel v exteriérech!). Operní oratorium pochází z let 1930–1932, veřejně uvedeno bylo až o čtvrt století později. Patnáct let připravovaný film dokončil Straub v roce 1975 za pomoci vyhlášených specialistů, dirigenta Michaela Gielena, švýcarského kameramana Renata Berty a především své ženy, původně asistentky a posléze rovnocenné spolurežisérky Danièle Huilletové. Do starozákonního obrazu osamělého proroka v poušti, málokdy pochopeného těmi, jimž zvěstuje zjevenou pravdu, promítli Schönberg a Straub nepokrytě své vlastní snažení, a to i v jeho politickém rozměru, jakkoli sporném ve svých možných konkrétních důsledcích. Jeden z radikálních anarchistů, kteří v šedesátých letech vzešli přímo z okruhu tvůrců nové vlny německého filmu a kteří se později stali aktivními členy teroristické skupiny RAF, Holger Meins, zemřel v listopadu 1974 ve vězení po několikatýdenní hladovce. O čtyři měsíce později má premiéru film Mojžíš a Áron, který je mu věnován.

Zdroj: Kino Ponrepo