Liverpool

Ceny: MFF Gijón 2008: Velká cena
Alonsův zatím poslední snímek Liverpool, na nějž dlouho nemohl sehnat finanční prostředky, plynule navazuje na estetiku filmu Mrtví (2004), a přece přichází s jednou zásadní inovací. Puristická, zádumčivá road-movie pojednává o námořníkovi jménem Farrel, jehož loď krátce zakotví ve městě Ushuaia, nejjižnějším cípu planety. Nemluvný, rezignovaný muž se vydává skrz zasněžené hory na návštěvu rodiny: balí své věci, jde krajinou, spí, vytrvale pije. Nalézá senilní matku, která jej nepoznává a postiženou dceru, která po něm chce peníze. A pak - ve dvou třetinách filmu - náhle mizí.
Intenzita Liverpoolu ovšem nepramení výlučně z efektivního zvratu, který značí částečné přesunutí Alonsova zájmu z individua směrem ke komunitě, ale zejména z nádherných obrazů snímaných tentokrát chladně distancovanou, převážně statickou kamerou. Snímek má vyprázdněnou dějovou strukturu a zcela v duchu autorovy poetiky zaznamenává cestu osamělého jedince z jednoho světa do druhého - návrat na místo, jež nese stigma viny a hanby. O co méně se tu hovoří, o to více k nám promlouvají barevné i prostorové kompozice a podivínské tváře typologicky neobvyklých postav.
Alonso navíc zvolil pro svůj film rafinovaný formální klíč, který do značné míry kopíruje ústřední myšlenku díla: Farrel do záběru zpravidla vstupuje těsně po jeho začátku a vystupuje z něj krátce před jeho koncem. Podobně neměnný je i svět kolem: zůstává stejný a netečný bez ohledu na to, s jakými záměry a úspěchem se do něj Farrel snaží začlenit, nebo kdy a jak intenzivně se jej pokouší opustit. Režisér si jako obvykle dává záležet na vyznění a metaforické hodnotě obou hran svého filmu: zatímco první záběr je výstižnou ilustrací celoživotní izolace hlavního hrdiny (Farrel, pasivně přihlížející zábavě kolegů), teprve poslední scéna nám ozřejmí původ názvu celého díla.
Mimořádně silný, radikální film, mnoha vlivnými periodiky právem označovaný za nejlepší „nedistribuovaný" snímek posledních let.
Aleš Stuchlý, 36.LFŠ 2010