Kuře melancholik

Kameraman a režisér Jaroslav Brabec si pro svůj třetí režijní opus zvolil poněkud neobvyklou předlohu: povídku Kuře melancholik zapomenutého autora Josefa K Šlejhara, která poprvé vyšla v roce 1889. ve volném zpracování této látky na němž se sním scenáristicky podílel Vladimír Körner, klade v duchu svého kame-ramanského školeni důraz zejména na sílu výtvarně koncipovaného obrazu. Jednoduchý příběh, pojatý jako osudové rodinné drama, se odehrává především na horském statku v blíže neurčené minulosti. Sem si přivádí vitální sedlák mladou manželku, která mu brzy porodí chlapce. Rodinné štěstí však zhruba po čtyřech letech rázem ukonči blesk z čistého nebe, který způsobí ženinu smrt. Zatímco se malý chlapec upíná k malému kuřeti, jež jediné přežilo na dvoře útok dravého ptáka, otec nachází útěchu u smyslné šenkýřky Rózy. Ožení se s ní a přivede si ji domů. Hned při svatbě však žena nešťastnou náhodou potratí, což zcela změní její osobnost. Stává se z ni zatrpklá nerudná manželka a macecha. Pod jejím vlivem se mění také sedlákův vztah k milovanému dítěti. Lojzík, vracející se ve svých vizích k zemřelé mamince, těžce onemocní. Při požáru stavení zahyne chlapec i jeho kuře. Z původní šťastné rodiny tak zůstává jen zoufalý a proklínající otec. - Jaroslav Brabec věnoval náročnému projektu čtyři roky usilovné práce. Na první pohled málo nosná látka jej zcela pohltila. Bohaté obrazové a zvukové ztvárnění (pořízené s pomocí nejmodernější snímací i trikové technik)·) však zahlušuje tragicky lidsky příběh, v němž dominuje animální pudovost. Do pozadí se ztrácí i v próze obsažená paralela mezi životem člověka a zvířete. - Značná část filmu se točila ve zbudovaných reálech u Slovenské vesnice Terchová.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Potměšilá kmotřička s kosou sem chodí ráda. V horách je totiž všechno syrovější, přímočařejší, rychlejší... I umírání.
Pokud chce mladá žena pomýšlet na aspoň trochu zajištěnou existenci, musí před putykou stát pořádně dlouho, aby si jí ten pravý všiml a zmámen svatojánskou nocí opatřil ou-těžkem. Vždyť služebníci Boží pak tento těžký hřích s obřadnou kulantností sobě vlastní přece změní v bytelnou jistotu svátosti manželské.
Urostlý sedlák Alois (Karel Roden) měl s křehkou dívenkou Marií (Anna Geislerová) štěstí. Dosud dokázal jen dřít, pít a svůj chtíč vybíjet ve vstřícném rozkroku šenkýřky Rózy (Vilma Cibulková). Plavá Mariina krása ho ovšem dokázala natolik zmámit, že čertovy obrázky a ohnivou vodu dokázal zaměnit za lásku ke své ženě, svému synovi i svému gruntu. Štěstí se jich drželo krásných, dlou-hých pět let.
Potom ale vzduchem zasvištěla ohnivá kosa a v koutku Mariiných úst se objevil pramínek temné krve. Výstavní statek vysoko v horách strnul v tragickém ochromení. Otec slibuje Lojzíkovi, že budou držet při sobě, ale jeho skelný pohled ukazuje, že už v tuto chvíli myslí víc na sebe než na něj. Lojzík nechápe maminčin spánek,její nepohodlnou postel, i tu z nebe spadlou tetičku (Diana Mórová), která rychle přispěchala se svátečními koláči, aby zmírnila jejich bolest a hlavně aby nenechala proklouznout své štěstí. Lojzík se tak upíná ke svému jedinému skutečnému kamarádovi, malému neopeřenému pískleti, které o svůj ráj na zemi také přišlo zdánlivě rozmarným trh-nutím ruky osudu. A zatímco pod šikovnýma rukama věrného čeledína Josefa (Lubomír Kostelka) se už prorocky zhmotňuje osud, ve zvířeném dýmu místní putyky opět vyvstávají ladné křivky žádostivé šenkýřky Rózy.
A smrt, ten nevyzpytatelný posměváček ži-vota, ironik víry a profesor pokory, už si pře-brušuje ostří své nejlepší přítelkyně, aby byl kdykoliv připraven ujmout se svého díla.
Celých sedm let bojoval Jaroslav Brabec za realizaci tohoto filmu. Po vlnách mírné na-děje, smetených bouří totální beznaděje, do-kázal znovu a znovu vstávat, odhodlaný ne-vzdat se a baladický příběh z přelomu minulého a tohoto století dovést až na stříbrné
plátno. Nakonec se mu tento husarský kousek přece jen povedl a už jenom za tento fakt před ním musí každý smrtelník hluboko smeknout. Doslova ze země vytloukl příběh o škole pro-stého člověčenství, která je provázena spous-tou bolesti a vykupována hořkou nadějí. Na oltář co nejlepšího výsledku přitom dokonce položil i svou velmi vysoce ceněnou profesi kameramana (mj. Český lev za Krvavý ro-mán), aby se jako režisér mohl plně soustře-dit na celkový tvar, herecké výkony zejména.
Karel Roden (nominace na Českého lva za Krále Ubu) svého Otce stavěl na kontrastu síly a slabosti. Fyzická nezdolnost s psychickou la-bilitou dělají z jeho života neustálé hledání, které je vykoupeno bolestným, ale už příliš po-zdním prozřením. Kratičký sestřih vlasů obna-žuje hercovu tvář, činí ho zranitelnějším, duši ztvárňované postavy však přece jen neodhaluje. Smršť pocitů a citů jen čas od času probublá tla-kovým pístem fyzické síly ven, aby se záhy opět uzavřela v ulitě osobního tápání a nejistoty.
Vynikající je Vilma Cibulková (nominace na Českého lva za Výchovu dívek v Čechách). Její šenkýřka Róza dokázala ze všech hlav-ních hrdinů ujít nejmarkantnější část cesty, každou její životní zkušenost jsme si spolu s ní osahali, zažili a pochopili: Prvotní lehkováž-nost, zhrzenou zatvrzelost, lišáckou rafinova-nost, snaživou otevřenost, neuvěřitelnou osobní poníženost i tu životní marnost a neu-kojitelnou pomstychtivost.
Nevděčnou roli osudové dívky a princez-novské maminky se Anna Geislerová (nomi-nace na Českého lva za Jízdu) rozhodla nést s lehkou ironií na rtech, čímž její "svatá" ne-dotknutelnost dostává spolu s Rózinou po-známkou o jejím obcházení okolo hospody příjemnou trhlinku pochybností.
Z vedlejších postav je scénářem trochu ne-logicky potlačována výraznější charakteri-zace čeledína Josefa, velmi důležité to po-stavy příběhu, proto se i Lubomír Kostelka dopracovává k poněkud zjednodušenému vý-sledku bodrého dědečka a k smrti uraženého přítele. Naopak Vlasta Chramostová (nomi-nace na Českého Iva za snímek Je třeba zabít Sekala) dokázala takřka epizodní roli hospo-dyně Pepiny povýšit drastickou odpudivostí na nepřehlédnutelnou a mrazivě přesvědčivou figuru. Troufám si tvrdit, že její výkon je jedna z nejvýraznějších hodnot tohoto filmu.
Koneckonců stejně jako obraz, o nějž se podle titulků rovným dílem podělili Jaroslav Brabec, Martin Čech a Jiří Macák za supervize Jana Kališe. Skutečnost byla ovšem taková, že Brabec se všemi dohromady absolvoval pečli-vou teoretickou přípravu, aby samotnou reali-zaci nakonec nechal téměř celou na bedrech svého dosavadního švenkra Martina Čecha.
Selhává-li tedy film v něčem, pak v drama-turgickém přístupu. Důkladná filmařská pro-pracovanost snímku nekoresponduje s jeho obsahem, strohým příběhem z drsného kraje. Žádalo by se, aby na úkor trikových, obrazo-vých, zvukových a střihových fines, byl film jednodušší a lapidárnější, a tím i přesvědči-vější a naléhavější (srovnání s Kachyňovou Krávou v této souvislosti asi není od věci). Tvrdost vyprávěného příběhu vám tak sice může drhnout o kůži, ale rozhodně vám ne-podlomí kolena.
Kmotřička Smrt chodí do tohoto kraje ráda. V horách je totiž všechno syrovější, přímoča-řejší a rychlejší... I onen zlatavou aurou prozá-řený let do nebe, z něhož lidem utkví v paměti jen z poutě donesený svatý obrázek Panenky Marie s děťátkem, který pak v žáru slunečních paprsků a pod bičem prudkých lijáků pomalu bledne na chatrném plůtku u Božích muk.

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema