Kuba v době vlády Obamy

Kuba je rozhodně kontroverzní zemí, které se po dobu posledních padesáti let podařilo přežít a ustát embargo, které na ně uvalily Spojené státy americké – nejmocnější národ na světě. Nyní nastává historická chvíler, kdy Barack Obama – v historii první americký prezident s africkými kořeny – vyhlásil svůj úmysl začít postupně měnit politiku Spojených států nejen vůči Kubě – ale také vůči celému světu Latinské Ameriky, kterou prezidentovi předchůdci vždy považovali jen za jakousi předsíň, vstupní koridor do své vlastní země. Nyní právě tam můžeme pozorovat vážně míněné snahy o znovunastolení důstojné demokratické existence. A co víc – ať si myslíme co chceme o revolučním svržení diktátora Fulgencia Batisty před padesáti lety, Kuba se vždy musela umět přizpůsobit politicky motivovaným akcím ze strany Spojených států. Do té doby byla Kuba spravována a řízena Batistou s požehnáním washingtonské administrativy a tichým souhlasem Mafie. Později, vzhledem k embargu a následnému postupnému hroucení všech totalitních komunistických režimů ve Východní Evropě, se kterými se tato země dosud paktovala, aby vůbec mohla přežít, musela Kuba přehodnotit a znovu definovat svou politiku, přizpůsobit ji nové situaci a smířit se s tím, že je všechno jinak, než v její dlouholeté historii. A dnes to vše trvá, i když scénář se postupně mění, zejména vzhledem k tomu, že Fidel Castro, vůdce revoluce, pomalu opouští scénu z důvodu zdravotních problémů. Správu země tedy nyní předává svému bretru Raoulovi. Od nynějška už budoucí osud země nezáleží jen a pouze na její pýše a vůli k nezávislosti. Za těchto okolností projíždět tisícikilometrovou trasu napříč Kubou – od Havany až po Guantanamo – znamená možnost uvědomit si možnost eventuálních změn, kterými by tento prazvláštní ostrov mohl v nejbližší budoucnosti projít. Kuba byla až příliš často vnímána optikou předsudků kvůli svému příklonu k socialismu, bez toho, aby si soudci na vlastní kůži vyzkoušeli, jak se tam opravdu žije. Dokumentární film Kuba v Obamově éře se pokouší právě takovouto zkušenost divákům přinést – ukazuje cestu napříč ostrovem od Havany přes Santa Claru, Bayamo až do Santiaga de Cuba – a v přímém protikladu k tomu všemu taky záběr z americké základny na kubánském území, Guantanama. Přestože tato námořní základna již v současné době není využívána ke strategickým účelům, ještě v relativně nedávné minulosti byla prezidentem Georgem Bushem Juniorem vybrána jako vězení a dokonce prostor používaný k mučení v jeho válce proti terorismu. Při zachování tohoto přístupu je příznačné, že symbolem tohoto výletu napříč celou zemí se stala často se opakující scéna, se kterými se obyvatelé setkávají v dopravních prostředcích – cestování znamená vždycky dost riskantní dobrodružství, plné nejrůznějších trápení a problémů - ale nakonec vždycky všechno dobře dopadne. Rozhodně je zásadní novotou, že toto vyprávění o dosud nevídané podobě Kuby je vyprávěno řečí mladých – prakticky neznámých západním sdělovacím prostředkům a sotva někdy dříve jakkoliv sdělovaným. Toto jsou hlasy mladých lidí, kterří navštívili Che Guevarovo mauzoleum v Santa Claře, adolescentů, studujících uměleckou školu v Bayamu – což je jedna z pouhých pěti podobných škol v celé zemi.. a také mladých lidí, kteří si zvolili jako místo dobrovolné vojenské služby právě v oblasti Guantanama, tváří v tvář americké námořní základně. Volba způsobu vyprávění o Kubě a všech jejich rozporech ústy mladých – jejich nadějemi - občas patetickou rétorikou – jejich oběťmi, zklamáními a sny – ať už se jedná o studenty Latinsko-am erické školy medicíny, Filmové školy v San Antonio de los Baños (což je škola otevřená všem ostatním studentům z jižní poloviny světa) a z Univerzity a centra biotechnologií v Havaně – to všechno v zásadních rysech odpovídá na otázku, jaká je Kuba v éře Obamově. A není jistě náhodou, že titulky doprovázející film jsou často prokládány verši zpěváka a písničkáře Silvia Rodrígueze a také Pabla Milanése, který se stal hlasem mnoha generací této země. Tento dvoudílný dokument (obě části mají dvouhodinovou stopáž) také obsahuje vzpomínky a reflexe tří významných „žijících legend“ ostrova – příkladů padesát let trvajícího odporu: Roberta Fernandéze Retamara, básníka, který se rok co rok nachází na listině nominovaných na Nobelovu cenu; Alicie Alonso, význačnou osobností světového baletu, která i dnes, ve svých téměř devadesáti letech, působí jako ředitelka jedné z nejprestižnějších baletních škol na světě; a konečně Harryho Villegase, známého pod přezdívkou Pombo, penzionovaného brigádního generála, který bojoval po boku Che Guevary v době revoluce v frice a v Bolívii, kde se mu v poslední bitvě podařilo hrdinu přežít – spolu s pouhými čtyřmi spolubojovníky. Také zde najdete vzpomínky a jisté náznaky sebekritiky Abela Prieteho, spisovatele a básníka, který j v současné době zastává funkci kubánskýho ministra kultury. Jinými slovy, máme před sebou bezprecedentní ukázku pouti , která nabízí opravdu přímý pohled na zemi, která se – slovy autora filmu Eduarda Galeaneho – v tomto historickém momentě stává spíše tím, čím může být, než tím, čím sama kdysi chtěla být. Pro potřeby evrospkého filmového trhu bude film Kuba v Obamově éře hotov k předvedení do června dva tisíce deset a to v kratším „režisérském sestřihu“ o stopáži 140 minut.
Ekofilm 2014

oficiální text distributora,