Krotká

Vypráví-li Loznicův hraný debut Moje štěstí o osudu muže, který při běžné rozvážce do sousedního města ztratil vše, co měl, pak Krotká představuje jeho „ženskou“ variaci. Jen „dodávku zboží“ tu představuje balík, který se bez vysvětlení vrátí odesilatelce. Proto se ho znejistělá žena rozhodne svému muži do vězení doručit osobně. Její trýznivá odysea ovšem vrcholí stejně zdrcujícím způsobem jako v případě řidiče Georgije. Ač se film na první pohled tváří jen jako další nelichotivý obraz dnešního Ruska, není radno jej vnímat příliš doslovně. Ne nadarmo patří Loznica k nejkonceptuálnějším autorům postsovětského teritoria. Svým ústředním tématem časové kontinuity a neměnnosti lidské psýchy propojuje Krotká nešvary dneška s jejich analogickými projevy v dobách dávno minulých. Snad i proto nosí ulice měst doposud jména Marxe, Engelse i zakladatele ruské tajné policie Dzeržinského. Původ zla ovšem netkví v éře budování komunismu. Citace Gogolových Mrtvých duší a další klasiky ruského realismu 19. století napovídají, že jeho kořeny zapustily mnohem dříve. Diagnózu, kterou Kira Muratovová ve svém klíčovém snímku označila za Astenický syndrom (Astěničeskij sindrom, 1989), Loznica nově definuje (a to nejen pro ruské teritorium) jako pasivitu hraničící se sebezničením nebo dokonce k němu vědomě směřující. Film, který v prvním plánu budí zdání sociálního dramatu, klame na každém kroku. Jeho žánr je snazší vymezit groteskou, jejíž tóny houstnou s každou nadcházející scénou až k nečekanému (byť nezbytnému) finále. Klaustrofobní efekt nelítostného prostředí, které bezejmennou hrdinku stravuje, představuje nový řemeslný vrchol rumunského kameramana Olega Mutua. Duševní interakce, kterou Krotká od diváka vyžaduje, se rozhodně vyplatí, pokud se po stopách protagonistky nevydáte na pasivní cestu do záhrobí, ale užijete si svět budovaný na nezjevných kontrastech vedoucích k velkému prozření.

Kamila Dolotina
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017