Král síly: Příběh Rickyho

Stejně jako střední proud či artové tůňky, také zatuchlé močály na okraji kinematografie mají svá kanonická díla. Dost těchto milníků jsme uvedli už v první dekádě historie Otrlce, ale pořád zůstává hrstka titulů, kterým toužíme vzdát hold uvedením na velkém plátně, jenže z toho či onoho důvodu nám unikají. Proto si s velkou radostí letos odškrtneme další dramaturgický Svatý grál. Král síly: Příběh Rickyho platí za jeden z nejblouznivějších trashových bijáků a legendu mezi vyznavači filmových obskurit díky množství ad absurdum vyhnaných krvavých scén, v nichž se snoubí bezduchá brutalita se směšnou naivitou i karnevalovou bezuzdností. Náš milovaný hongkongský mistr fantasmagorických excesů a kutilsky laciných efektů Lam Nai-Choi, od kterého jsme již uvedli hysterický úlet Wiselyho stará kočka, se tentokrát chopil japonského komiksu o nadlidsky nadaném bojovníkovi v dystopické budoucnosti roku 2001. Protože pomstil smrt své dívky, ocitá se Ricky ve vězení plném krvelačných hrdlořezů a zkorumpovaných dozorců. Přímočarou předlohu plnou přemrštěně brutálních bitek adaptoval Lam s absolutní doslovností a vytvořil tak ultimativní komiksový film – jalově vážný, třeskutě schematický, ultra kýčovitý, juvenilně násilný a ohromně zábavný. Zdejší galerka záporáků všemožných tvarů a velikostí má dohromady tolik svalů a testosteronu, že by jim i Thanos ochotně podával mýdlo ve sprše. Kdežto Ricky z nich prostě nadělá masokostní moučku, a to s takovou vervou a explicitností, že by Deadpool i Lobo mohli jen závistivě slintat.

Festival otrlého diváka 2020