Krakonoš a pytlák

Před mnoha a mnoha lety, kdy lesy byly plné zvěře a ptactva, byl pánem v horách u pramene Labe Krakonoš. Nejednou pomohl chudákům a potrestal ty, kterým příliš narostl hřebínek. Když tak jednou obhlížel svoje panství, zapletla se mu noha do oka, které tam nalíčil pytlák. To Krakonoše strašlivě rozzlobilo. Chtěl se rychle někde zchladit. Vidí stavení a u něj studnu. Když si nabíral vodu, hospodář se na něho zle rozkřikl, že je to jeho studna, a nikdo cizí u ní nemá co pohledávat. Krakonoš nic, jen se pořádně rozhlédl po stavení a uviděl, co vidět chtěl. Pytlácké náčiní. „No počkej, na tebe si posvítím," pomyslel si Krakonoš. „Ale napřed se podívám, zda nemáš kumpána." Zastavil se u druhé chalupy. Zavolal na ženu, která tam pracovala, zda náhodou její muž nebrousí někde po lese. Nazlobeně přitakala a ochotně mu sdělila podrobnosti. Že je tam s ruksakem, jako ostatně každý den, a krmí zvěř kaštany a bukvicemi, které pořád sbírá. Je to prý blázen, který seno suší spíš pro Krakonošovy srny než pro svoje králíky. Kdyby ho za to udělal aspoň hajným! Krakonoš poděkoval a usmál se pod vousy. Cestou k lesu milého Venclíčka, jak se ten dobrák jmenoval, potkal. A naoko na něho udeřil, že líčí na zvěř, prostě že pytlačí. Venclíček se bránil a naopak sám projevil přání pytláka chytit. Nabídl Krakonošovi, že mu pomůže hlídat. A svůj slib splnil. Celou noc procházel lesem, ani oka nezamhouřil. Také Krakonoš nezahálel. Nachystal na pytláka past. Sama zvěř se pytlákovi pomstí. Venclíček byl s Krakonošem domluvený, že jakmile něco podezřelého zahlédne, zahouká jako sova. A skutečně, ještě než kohout poprvé zakokrhal, uslyšel Krakonoš táhlé houkání. Přispěchal na místo, a co nevidí: lakomý sedlák vleče jelena, velikého jako dobře vykrmená jalovice. Ten jelen, to už byla Krakonošova práce. Sám jej pytlákovi poslal do rány. Protože jelen bude oním mstitelem. Potichoučku se vydali za sedlákem, který se pod těžkým břemenem sotva vlekl. Jak přišel domů, ihned vzbudil selku a chystal se milého jelena rozhourat. Jen se ho dotkl nožem, jelen obživl a nastalo boží dopuštění. Rozzuřené zvíře lítalo po celé chalupě, a co nemohlo nabrat na parohy, to rozdupalo svými kopyty. Vyděšenou selku zahnalo do kouta a sedláka prohánělo, až se z lakomce kouřilo. Prostě mela, jakou si dokáže vymyslet jen Krakonoš. Když se zdálo, že dostal pytlák řádně za vyučenou, zavolal Krakonoš pašáka jelena zpět. Venclíček na to koukal celý u vytržení. Měl radost, že se zbavili pytláka. Ale co to bylo proti štěstí, které jej potkalo potom. Krakonoš ho za jeho lásku ke zvěři a lesu udělal svým nejvrchnějším hajným. Žádný pytlák se už do lesa neodvážil, protože Venclíček měl všechny srnce, jeleny i zajíce na chlup spočítané. A v lese zavládla pohoda a mír.

[MG]. Krakonoš a pytlák. Filmový přehled. 1981, č. 9, s. 37 – 38.