Kosti

Další výjimečné dílo Pedra Costy. Snímek, ve kterém se autor poprvé dostává do lisabonského slumu Fontain­has. Mladí rodiče, jejich nechtěné dítě a řada dalších vý­razných typů přežívajících na „ostrově", na samém okraji společnosti. Sociálně naléhavé dílo natočené záměrně odosobňujícím způsobem.
Kosti jsou prvním ze tří Costových filmů odehrávajících se v lisabonském slumu Fontainhas. Během natáčení Domu z lávy režisér velmi přilnul ke Kapverďanům, kteří mu na konci práce na filmu svěřili různé věci a potraviny pro příbuzné v Portugalsku, obývající právě čtvrť Fontainhas. Costa se vypravil do této části města a následně pak strávil více než rok v tamních nebezpečných ulicích ve společnosti mladých gangsterů, dealerů či prostitutek. Během této doby čerpal inspiraci pro nový film, který nakonec opět natočil se slavným producentem Paulem Brancem.
Stejně jako v předchozích snímcích se i v Kostech objevují v hlavní roli hrdinové ? la zombie, postavy ztracené ve světě, svém okolí i samy v sobě. V paralelním světě Fontainhas se odehrává řada vzájemně propletených příběhů, více či méně důležitých pro děj filmu. Kosti nejsou filmem s klasickým lineárním příběhem, spíše se jedná o temnou impresi života na okraji společnosti, na symbolickém ostrově (motiv se objevuje již v Domě z lávy) uprostřed Lisabonu, ostrově ztraceném mezi „normálními" lidmi. Dominantním dějovým prvkem je příběh dvou rodičů nechtěného kojence, v mnoha ohledech připomínající známější variaci na podobné téma - Dítě (L´Enfant, 2005) bratří Dardennů. V důležité roli dívky Clotilde se objevuje neherečka Vanda Duarteová, drogově závislá obyvatelka Fontainhas, jež bude protagonistkou následujícího Costova snímku Vandin pokoj (dokument o její skutečné životní situaci) a v dalším filmu Mládí vpřed opět herecky ztvární jednu z fikčních postav.
S tématem hrdinů na pokraji existence přežívajících den za dnem ve slumu Fontainhas souvisí i celkové vyznění Costova filmu - dominantní prvky tvoří betonová šeď exteriérů a plesnivě zašlé interiéry. Costa využívá slabého umělého svícení, což ovšem mělo nejen umělecký, ale i praktický důvod - často natáčel reálné lidi uondané prací a žitím nebo více či méně agresivní jedince a záměrně používal méně umělého světla, aby je nerušil a neprovokoval. Uvěznění postav v nuzných interiérech šedivých betonových kobek ještě umocňuje režisérova záměrná práce s kompozicí filmového obrazu - v dokonale propracovaných záběrech se často objevují sekundární i terciární rámy, perspektivně neúplné kompozice či narušující horizontální a vertikální linie. Postavy jsou uvězněny nejen ve svých životech, vztazích a ve své čtvrti, ale také v jednotlivých záběrech. Forma se propojuje s obsahem do tvaru mimořádné umělecké výjimečnosti a srdce svírající tísnivosti.
Jan Jílek, LFŠ 2013

oficiální text distributora,