Kontakty

Jak známo, Čechy jsou velmocí kresleného a loutkového filmu, do povědomí našich příznivců tohoto vděčného žánru proniklo ze Slovenska jediné jméno: . Ale zasvěcenci vědí, že slovenskou animaci netvoří pouze jmenovaný „žijící klasik“ i při své obdivuhodné tvůrčí potenci a neslábnoucím pracovním tempu. Vedle takových osobností, jakými jsou například , , nebo se už před lety výrazně prosadila . Už osmnáct roků se věnuje animaci a během této doby zvládla všechny profese svého žánru. Mezi několika programovými kreslenými filmy, které vytvořila pro nejširší distribuci, točila i několik seriálů televizních večerníčků. Ať pracovala na čemkoliv, vždycky se silným vnitřním zápalem a mnoha ideály, charakteristickými nejspíš pro talentované debuty. Těch programových filmů má málo (na a se autorsky podílel výtvarník ) a ryze autorské zatím pouze dva: a KONTAKTY. Ale přes výtvarnou, tematickou i animační rozdílnost mají jedno společné: poezii, inteligenci, oscilaci mezi ironií a sebeironií, zvláštní punc citlivé ženské ruky.

V (1969), vtipně parafrázující populární písničku a To se nikdo nedoví, transformovala do našeho národního charakteru některé impulsy ze slavné . Snímek obdržel cenu redakce Sedmičky na gottwaldovském festivalu. (1970), předznamenaná Michelangelovým mottem „V každé skále, v každém kameni je ukryta socha“, uvádí na scénu malodušného sochaře, trpícího „tvůrčím“ velikášstvím. Atmosféru filmu posiluje zvuková stavba filmu; jednoduchou kresbu provází duchaplné prolínání symfonické hudby se svéráznou samomluvou nabubřelého sochaříka, vyjadřujícího spíše intonací než slovy zuřivé hledání, radost i vztek. Právem získala Socha hlavní cenu na dnech krátkého filmu v Piešťanech 1970. K filmu (1971) vytvořila námět, scénář, výtvarné návrhy a zároveň své dílko animovala a režírovala. Inspirovala se habánskou keramikou a ke spolupráci přizvala herce Radošínského naivního divadla. Příběh je založen na pořekadle „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu...“ Se džbánem naplněným vínem chodí Eva pokušitelka a napájí přátele, známé i neznámé tak dlouho, až se ucho utrhne. Nešťastná a plačící dojde ke stromu poznání, kde se zařadí mezi stejně postižené hříšníky. Ještě, že tu mohou smýt svůj žal vínem! V závěru kresleného filmu se objeví v reálu hrnčíř, zhotovující nové džbány. Kolem stojí tvůrci filmu a v rukou svírají utržená ucha.

Deset let po zmíněném půvabném filmu se v programové tvorbě odmlčela. Ale její návrat: Kontakty, vynahradil ctitelům animace dlouhé čekání. Viděl jsem je nejprve s a pak s Jiřím Bártou. Oba patří k mladé generaci a zároveň — každý po svém — spoluvytvářejí kvalitativní vrchol současného československého animovaného filmu. — zpravidla nelítostný kritik (zaprvé svých filmů, např. , , ), měřící filmy podle nejlepších děl , , případně kanadských či bulharských Mistrů, netajil své nadšení. Kontakty označil za nejlepší film XVIII. kroměřížského ARS filmu, kde ostatně získaly hlavní cenu Ex aequo spolu s diskjockeyem . Právě s autorem zmíněného filmu jsem viděl Kontakty podruhé; bylo to na letošní piešťanské bilanci čs. krátkometrážní tvorby, kde patřily k nejúspěšnějším snímkům. Bárta, který na první pohled působí jako rezervovaný introvert, viditelně ožil a nešetřil chválou. Vyzdvihl zvukovou složku díla a nejvýše ocenil třetí, závěrečnou epizodu filmu.

Bylo by marné líčit zde děj tří sevřených a přesto pevně vnitřně propojených příběhů, nazvaných Kontakty. Jsou totiž k vidění v kinech před celovečerním filmem Všechna moje děvčata (NDR) a v pásmu vítězných krátkometrážních snímků ARS film 1981. A tak už jenom pár „vějiček“ pro diváky: V Kontaktech „hrají“: tužka, nožík, ořezávátko; pak šaty s žehličkou a nakonec čajník se zápalkami a svíčkou. Autorka v groteskních obrazech plných vášně, agresivity a nevděku, neskrblí jízlivostí. Nejsou tu ovšem líčeny pouze temné stránky ze „života“ ústředních rekvizit. rozvíjí příběhy s jedinečnou lehkostí, s ironií a posměchem, jež odlehčují kruté děje, dobře známé ze skutečnosti mezilidských vztahů. Kontakty jsou varovnou variantou světa, který postrádá toleranci a porozumění, světa, v němž si skryté konflikty hledají průchod nejjednodušší cestou.

ZVONÍČEK, Petr. Havettovské kontakty. Scéna. 1982, roč. 7, č. 21, s. 5.