Kde je dům mého přítele?

Práce s dětmi a dětskými tématy byla Kiarostamímu vlastní od počátků působení v audiovizuální oblasti. Kiarostamí založil a několik let řídil filmové oddělení Institutu pro intelektuální rozvoj dětí a mládeže a natáčení edukativních snímků pro tuto neziskovou organizaci formovalo mnohé z jeho přístupů ke kinematografii, především však měla tato činnost vliv na jeho schopnost nahlížet věci dětskou optikou. Snímek Kde je dům mého přítele? nespouští oči ze svého hrdiny a kromě úvodní a závěrečné scény, odehrávající se ve škole, se cele věnuje trampotám malého Ahmeda, který si omylem přinesl domů kamarádův sešit a při své snaze jej vrátit nenachází pochopení. Kiarostamí oddramatizovaným způsobem vyprávění, v němž hraje velkou roli nahodilost, vytváří dojem díla, které místy hraničí s dokumentem. K tomu přispívá práce s neherci, především s těmi dětskými - propast mezi světem dospělých a dětí působí tak autenticky, že se zdráháme pomyslet na možnou inscenaci scén. Při bližším pohledu na konstrukci snímku se však vyjevuje nejen promyšlená struktura, v níž se opakují stejné vyprávěcí prvky, ale i totožné záběry kamery. Poodhalují se i další pnutí charakteristická především pro pozdější Kiarostamího tvorbu. Dlouhými, repetitivními záběry se zřetelně poukazuje na to, že sledujeme film coby dílo fikce. Kde je dům mého přítele? sice patří k autorovým dílům, která se více přimykají k vyprávění příběhu než k experimentu s formou, nicméně už tady režisér vypracovává základy pozdějšího sofistikovaného odkazování díla k sobě samému. Opakující se záběr na klikatou cestu, po níž se Ahmed nadvakrát ubírá do sousední vsi, je zároveň komentářem k narativní výstavbě i k povaze každodenního života, který nikdy neubíhá po jednoduché přímce. Kiarostamí nutí publikum uvažovat, byť v tomto snímku je konceptuální pozadí méně zřetelné. Je totiž maskováno napínavou dějovou linkou. „Detektivní" zápletka se však pozvolna rozpouští; jestliže velké části filmu dominovala schopnost utvořit na minimálním prostoru napětí a intenzivní sepětí s dětským hrdinou, v závěru se ukazuje, jak umně byli divák i hrdina svedeni na scestí. Film představuje první část tzv. Kokerské trilogie a teprve ve světle zbylých dílů se plně odhalují veškeré aspekty složité hry s inscenovaností a realističností, neboť v dalších dvou snímcích se zcela specifickým způsobem vrství a zmnožují motivy rozehrané v tomto díle. Z postav se stávají jejich představitelé, z autentického sehrané a naplno se ukazuje, že autor vyniká nejen humanistickým pohledem na obyčejné lidi a obyčejné problémy, ale že jde i o originálního experimentátora, který boří zažité hranice mezi filmovým a mimofilmovým, mezi skutečností a jejím zpodobněním, mezi žitou a reprezentovanou realitou.

Tomáš Stejskal, Letní filmová škola 2012