Jen o rodinných záležitostech

Když krátce po listopadové revoluci přijel do Československa tvůrce filmových politických dramat Costa-Gavras se svým Doznáním, byla to veliká událost. Tento snímek patřil u nás už od doby svého vzniku (1969) k těm nejproklínanějším, proto není divu, že vzbudil zájem. Po několika měsících, kdy bylo Doznání uvedeno do naší distribuční sítě, se očekávala velká návštěvnost. Brzy jsme však shledali, že film přichází pozdě. Nebyla-li politická situace v minulém roce podobnému snímku nakloněna, pak dnes je samozřejmě daleko méně.

Režisér Jiří Svoboda a scenárista Václav Šašek nemohli tušit, když v roce 1988 připravovali svůj nový titul JEN O RODINNÝCH ZÁLEŽITOSTECH, že za pouhých pár let nebude téma procesů v padesátých letech tabu, ale v pouhé deskripci ani ničím zajímavým. Nemohli také tušit, že Svoboda se mezitím stane předsedou komunistické strany, strany opoziční. Je nesmírně těžké takový film posuzovat, neboť politickým aspektům se dost dobře nejde vyhnout. Pokusme se však zhodnotit film jako takový, i jako dílo bezpochyby zdatného filmaře.

Scénář vznikl na základě stejnojmenného románu Jaromíry Kolárové, vydaného v roce 1965. Autorka v něm vypráví příběh svého muže, který byl na počátku padesátých let zatčen a odsouzen stejně jako mnozí jiní. Na rozdíl od Doznání, zobrazujícího události kolem monstrprocesu se Slánským, se zde jedná o jeden z četných procesů menších, oblastních. I zde jde výhradně o komunisty (až na jednu maličkou výjimku, o té však později). Oproti Doznání má Svobodův film jednu výhodu a jednu zvláštnost: znalost reálií i okolností, ale i jiný, snad životnější úhel pohledu, způsobený pravděpodobně tím, že autorkou předlohy je žena.

Ústředními postavami jsou na první pohled dva muži – krajský funkcionář Mrázek (Jaromír Hanzlík), zásadový a čestný, a výše postavený právník Kamenický (Jiří Bartoška), vnitřně subtilnější žid – přátelé, uvržení krátce po sobě do pekla drastických výslechů. Záhy však zjistíme, že Kamenický, lidsky a dramaticky veskrze zajímavější než Mrázek, byl jako jeden z hlavních hrdinů pouze exponován a že má posloužit jako pouhý Mrázkův doplněk. Pozornost se totiž záhy soustředí na rodiny zatčených, a to zejména na Mrázkovu manželku (Marta Vančurová). Pravé ona převezme hlavní part, zatímco postava manželky Kamenického (Magdalena Reifová), výrazně exponovaná, ustupuje do pozadí. Z hlediska předlohy je to pochopitelné – jedná se o autorčinu autobiografii, scenáristicky, režijně i herecky jsou však sympatie směrovány zjevně ke dvojici Mrázkových. Mrázek je vždy pravdomluvný, uvědomělý muž, jenž se nenechá zlomit a morálně ve finále obstojí lépe než jeho kolega, když odmítne při procesu odříkávat naučený text a své nařčení odmítá. Jen jakoby mimochodem se o něm dozvíme, že svou přísnou stranickou disciplinovaností v době války nepřímo zavinil nemožnost odchodu židovské Kamenického rodiny do bezpečí za hranice a následnou smrt Kamenického první ženy a dětí v koncentračním táboře. Má rovněž milenku (Ilona Svobodová), která tu ovšem sehraje jen roli objektu, jehož prostřednictvím by mohl být vydíratelný. Nestane se tak, a proto může tato postava, vzhledem k charakterové výstavbě hrdiny zcela nelogicky, opět zmizet. Přes takové pokusy o „zlidštění“ hlavního hrdiny zůstává tento jednou z chladných a málo životných postav. Hanzlík pojímá Mrázka jako člověka ve všech směrech střízlivého a rozumného, hraje ho velmi civilně a úsporně a tím postavě ještě více ubírá na věrohodnosti.

Zásadovost a nezlomnost jsou také dominantními vlastnostmi Mrázkové. Je to téměř světice: vždy chápající, věrná, ideologicky pevná, tolerující i manželovo dobrodružství s milenkou, vzorná matka, u níž lze najít oporu. Marta Vančurová tu jako skálopevná žena předvedla nesmírné drsnou a zajímavou kreaci.

Dramaticky nejnosnější postavou je Kamenický – žid, který za války přišel o rodinu, byl vojákem britské armády a po válce si vzal za ženu bývalou vězenkyni koncentračního tábora. Je daleko zranitelnější a vnitřně subtilnější než jeho přítel Mrázek. Nebýt násilné poetizace zejména v závěru příběhu (recitování milostných veršů působí až nechtěně komicky a dramatický účinek postavy oslabuje), byl by, za přispění Jiřího Bartošky, také postavou nejvěrohodnější.

Totéž už však neplatí o Kamenické, jíž Magdalena Reifová propůjčila zjev i chování divadelní naivky spíše než ženy, která přežila útrapy nacistických lágrů. Tato takřka éterická a naprosto nepraktická víla mohla přijít z lesů, těžko však ze skutečného života, tím méně už tak pohnutého.

Velmi zajímavé příležitosti dostalo několik herců v podobě rolí dozorců a vyšetřovatelů. Milan Kňažko si zahrál jejich šéfa vyznačujícího se zdánlivé korektním jednáním, který si nikdy neušpiní ruce dotekem vyslýchaného. Karel Roden vsadil na fašistický fanatismus a sadismus svého vyšetřovatele, stejně jako Daniel Landa v roli dozorce.

Pokud se týká charakterizace hlavních postav, Svoboda k jejímu „správnému dešifrování“ přispívá volbou prostředí: zatímco zásadoví Mrázkovi žijí v běžném činžovním domě v bytě nikterak přepychovém, ba naopak stroze zařízeném, manželé Kameničtí obývají vilu, oplývají vkladními knížkami a vlastní kromě drahého nábytku a porcelánu také piáno. Může se divák divit, že po takto rozdaných kartách je to nakonec Kamenický, kdo se podřídí, a Mrázek, kdo zůstane nezlomen?

Scény výslechů a procesu svou dramatickou strukturou v mnohém připomínají Doznání. Je to zřejmě proto, že obě předlohy vycházejí z autentických událostí, které se vzájemně zoufale podobaly. Kromě otevírací scény stranické slavnosti, koncipované takřka stejně jako v Kachyňově Uchu, však Svoboda právě tady projevil svou profesionální kvalitu: způsob, jakým dotváří či přímo tvoří atmosféru a zobrazuje pocity hrdinů ve výslechových a soudních scénách, je přímo fascinující. Rychlé jízdy kamery (Vladimír Smutný), nejrůznější rafinované pohledy, rychlá panoramata místností, objíždění postavy, jakož i typicky svobodovské expresivní nasvícení a výborný střih činí právě tyto scény nejpůsobivějšími. Nemalou roli tu sehrála i hudba (Jiří Chlumecký, Jiří Veselý).

Zcela nesmyslné je ovšem použití černobílých retrospektiv (Kamenického vzpomínky), stejně jako uměle nastavované finále, kdy se ve vězení setkává komunista s knězem (jedna z posledních rolí Miroslava Macháčka), aby spolu setrvali v poněkud tezovitém rozhovoru o svých vírách. Jako by právě konec filmu byl horkým přílepkem, úlitbou revoluci, náhlou připomínkou, že v padesátých letech trpěli zdaleka nejen komunisté.

Jen o rodinných záležitostech je film, který přichází příliš pozdě. Diváka pravděpodobně nepřiláká ani téma, ani dobré řemeslo, těžko bude lákadlem skvělý výkon skinheada Daniela Landy v roli dozorce či herecká účast rozporuplného člověka a politika Milana Kňažka… Třeba se však tento snímek bude jednou těšit pozornosti právě pro to, kolik osobností našeho dnešního politického života se na jeho vzniku podílelo…

JAROŠOVÁ, Renata. Jen o rodinných záležitostech. Scéna. 1991, roč. 16, č. 9, s. 5 – 6.