Janička

Jeden z nejvýznamnějších evropských filmařů současnosti, vystudovaný filozof a průkopník tzv. vyprázdněné narace Bruno Dumont na přelomu milénia zásadně ovlivnil uměleckou kinematografii svými krajně znepokojivými a formálně radikálními tituly jako Lidství (L'humanité, 1999) nebo Dvacet devět palem (Twentynine Palms, 2003). Před třemi lety pak šokoval své příznivce (i odpůrce) lehkostí a zároveň precizností, s níž se pustil do komediálního žánru a přitom zůstal věrný svým trademarkům a zásadám. I jeho podvratná televizní minisérie Malej Quinquin (P'tit Quinquin, 2014) zkoumala hranici mezi člověkem a bestií, normalitou a vyšinutím, jen tentokrát ze zcela odlišných, groteskních a zároveň autentických pozic. Režisér se zálibou v centrálních kompozicích svůj projekt navíc (s ještě větším entuziasmem než obvykle) zalidnil neherci s mentálními či fyzickými hendikepy, kteří dobře zapadali do kontextu vesnice, v níž většina zdegenerovaných obyvatel žije v nějaké formě příbuzenského vztahu.

Po rozpačité Líné zátoce (Ma Loute, 2016) přichází ovšem nevypočitatelný auteur Dumont s dosud nejexcentričtější náloží – bizarním breakcore/rap/metalovým muzikálem o dětství Jany z Arku a jejím spirituálním probuzení. Tvůrce, který ve svých filmech vždy zpochybňoval konvenčně přijímané vymezení lidskosti a elegantně stíral hranice mezi těly filmových postav a okolní krajinou, pokračuje ve své misi – tentokrát ale s pomocí značně neortodoxních metod. Janička nabízí ironický i smrtelně vážný festival absurdních choreografií, retardačních fórků a zbožné odevzdanosti. Do této metafyzické besídky Dumontovy chráněné dílny patří Duch svatý stejně jako pubescentní strýček tančící tecktonik a rapující v podivném severofrancouzském dialektu.

Jak by to vypadalo, kdyby se Janička v roce 1425 rozhodla ukázat svůj duchovní, pěvecký i taneční zápal porotě X Factoru? Přijďte si pro odpověď na jedinou projekci filmového muzikálu Joan of Arc Superstar!

Aleš Stuchlý
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017

oficiální text distributora,