Hlupáci a pitomci

Mario, Paula, Miguel a Lourdes se zcela neznají, jejich životní cesty se protnou ve chvíli, kdy hledají východisko z životní situace, která jim nevyhovuje. Děj je formálně vystavěn jako divadelní představení ve stylu některých prací Larse von Triera. Nicméně zde nejde tolik o komplikovanou psychologickou hru s moralizujícím podtextem, ale režisér více experimentuje s vyjadřovacími prostředky vycházejícími z divadelní tradice.


Roberto Castón na sebe již upozornil svým prvním hraným filmem Ander (2009). Jeho následující počin je neméně ambiciózní. Shromáždil na divadelní scéně skupinu profesionálních herců, aby během jednoho dne nazkoušeli, četli a následně vyprávěli jeden příběh, čímž vznikla poněkud neobvyklá forma. Připomíná divadlo, i když jím zcela není. Připomíná film, i když ani tím nemůže úplně být. Příznačné je, že jde původně o klasický filmový projekt. Než stihnul vstoupit do fáze natáčení, ve Španělsku vypukla ekonomická krize a režisér se musel rozhodnout, zda se filmu vzdá nebo najde úspornější formu realizace. Nejdříve čekal dva roky, zda se nepodaří přeci jen sehnat nějakou podporu, nakonec dospěl k rozhodnutí, že změní koncepci. Příběh zůstal zachován, formálně došlo k maximální možné redukci. Sice nebyla jistota, že divák bude schopen se vžít do velmi asketické formy vyprávění, ale nakonec byl snímek natočen. Jeho struktura spočívá v tom, že u jednoho stolu se sejdou herci, kteří mají dle pokynů režiséra předčítat scénář. Ačkoliv se nejdříve zdá, že jde o improvizaci, vše bylo dopředu jasně promyšleno. Pohybově byli omezeni na minimum. Dále se pracovalo s efektem napětí, kdy každá scéna zůstává nedořešena a divák by tak měl s napětím očekávat rozuzlení ve scéně následující. Autor se spolehnul na to, že divák zapomene na neexistující dekorace, prostředí a exteriéry a nechá se pohltit dějem. Hlavními tématy jsou totiž láska, samota, rodina, sex, což je blízké každému z nás. „Jsem přesvědčený, že hranice mezi filmem a divadlem jsou velmi nezřetelné, protože první filmy nebyly nic jiného než natočená divadelní produkce. Existuje řada společných znaků pro film a divadlo a mnoho filmů se věnuje zobrazení divadelního světa. Při natáčení jsem hodně myslel na snímek Vanya on 42nd Street (1994) Louise Malla, který je založen na divadelním přístupu“, vysvětlil režisér Castón.
La película 2015

oficiální text distributora,