Ginger a Fred

Jak říká Federico Fellini, Ginger a Fred je "zas jednou film o světě zábavy, nahlížené médiem televize... se všemi jejími konvencemi, s její svůdností velikánského rozbitého zrcadla, v jehož každém střípku se odráží kousek reality..." A jak už to u Felliniho bývá, nejde jen o ironický pohled na televizní superspektákl a jeho zákulisí. Všechny ty lidské zrůdy, dvojníci, dámy, vyvolávající duchy, páteři, konající zázraky, a hlavně všudypřítomná reklama, vpadající do života v těch nejnevhodnějších a nejneočekávanějších okamžicích, přestavuje groteskní výpověď o světě, v němž vládne prázdnota, neustále zaplňovaná propagačním balastem, v němž se lidé dobrovolně vzdávají identity, podléhajíce ohlupující mocí zbožněného média. Vlastně jedinými opravdovými lidskými bytostmi jsou tu Pippo a Amelia - lidé, zakotvení ve starých časech varietního divadla, kdy dělat podívanou bylo ještě uměním, kdy třeba i napodobovat znamenalo umět.Ginger a Fred je při vší kritičnosti a zábavnosti nostalgický film: tvůrce se tu ohlíží za dobou svého mládí i mládí svých nejoblíbenějších představitelů - manželky Giulietty Masinové a Marcellá Mastroianniho, kteří se tu poprvé sešli před kamerou v rolích stárnoucích lidí, po létech objevujících, že jim kdysi spolu bývalo dobře...

ZDROJ: Seminář italského filmu 2003