Falešná stopa

Je až s podivem, jak málo si autoři švédských kriminálek vybírají atraktivní exteriéry severního Švédska – jako by se trestné činnosti dařilo jen ve velkých městech na jihu a region Norrland byl stále tou rajskou zemí, kde umírají šťastní sobi sešlostí věkem a kde by chtěl žít každý Švéd. Stereotyp si dovolil narušit až northstern Lovci z roku 1996.

Snímek, který na LFŠ promítáme v bloku Folkhemmet, patří k nejzajímavějším severským titulům 90. let, žánrově i díky zjevným společensko-kritickým přesahům. Komerční úspěch Lovců dokonce vedl k tomu, že práva na původní příběh zakoupili hollywoodští producenti a uvažovali o remaku. Nakonec z něj sešlo, ale o patnáct let později se k látce vrátil stejný scenáristicko-režijní tandem z jedničky, aby stvořil její volné pokračovaní.

A tak se znovu setkáváme s policistou Erikem Bäckströmem ve vynikajícím podání Rolfa Lassgårda, pro nějž byl Erik kdysi průlomovou rolí, jakkoliv už před ním zvládl být Kurtem Wallanderem i Gunvaldem Larssonem ve filmech o Martinu Beckovi. Po patnácti letech se herec k Bäckströmovi vrátil jako nekorunovaný král švédské krimi a plně dokázal své charizma a obdivuhodnou schopnost ztvárnit každého ze zástupu svých detektivů a komisařů alespoň trošku odlišně.

Tentokrát navíc dostal silného protivníka v Peteru Stormarovi. Ten získal hereckou průpravu v divadle pod vedením samotného Ingmara Bergmana, ve filmu debutoval v dramatu Fanny a Alexandr (Fanny och Alexander, 1982), pro Ameriku jej pak objevili bratři Coenové. V jejich krimi Fargo (1996) se Stormare přeměnil v univerzálního hollywoodského záporáka, který se domů přes moře vrací už jen zřídkakdy. Falešná stopa není zdaleka tak průlomová z hlediska svého společenského vyznění jako Lovci a soustředí se především na samotné vyšetřování brutálního zločinu. Herecký duel Lassgårda se Stormarem ji ovšem povyšuje z pouhého pokračování na strhující filmový zážitek.

Aleš Říman
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017

oficiální text distributora,