Eliška má ráda divočinu

Ceny: Český lev pro Radima Hladíka, Iva Špalje a Radka Rondevalda za nejlepší zvuk, dvě nominace na Českého lva pro Martina Štrbu za nejlepší kameru a pro Otakára Schmidta za nejlepší výtvarný počin.

Slunce svítí, včelky neposedy tonou v drahých alkoholických nápojích a mlsně olizují kornouty pestrobarevných zmrzlin. Ve výkladní skříni dorůžova vybarvené cukrárny se vedle sebe mačkají třaslavé želatinky, načančané šlehačkové dortíky i mandlové kouličky. Na parketu obstarožního hotýlku, který se marně snaží skrýt svou únavu pod novou fasádou, se třpytí zlatavé i stříbřité flitry výstředních kostýmů. Na roštu umolousaného stánku popudlivě prská šťáva z připálených klobás a posvátný klid nedaleké lesní tišiny právě proťalo kvílení tria zpěněných skútrů, na nichž trojice ztřeštěných puberťaček sní sen o ženské dokonalosti a vlastní neodolatelnosti. České maloměsto se silným italským živlem se probouzí do nového dne a s ním i zachovalý plavčík a vyšeptalý svůdce Marčélo, jeho mladá žena Eliška, která koketuje s nezdárným Marčélovým synem z prvního manželství Micanem, nová vyzývavá barmanka Hedvika se svým neukojitelným černobílým libidem, cukrářský mistr Buchtička, hermafroditní učeň Vilík, duo místních mafiánů, obchodujících s houbičkami, i místní nížinou hluboce pohrdající světáci z města...

Režisér Otakáro Schmidt ve svém celovečerním debutu mohutně útočí na všechny divákovy smysly. Křiklavými barvami, výstředními charaktery postav, divokými vztahy, vypjatými emocemi, pestrou hudbou... Zas a znovu přichází s novými nápady a atrakcemi, kterými se snaží diváka překvapit a zaujmout. Psychedelická komedie Eliška má ráda divočinu se tak pohybuje na hranici reality, snu, noční můry, hravé fikce i velmi těžké kocoviny. Záleží jen na úhlu pohledu.

Schmidtův osobitý experiment se snaží být postmodernistickou variantou slavného Menzelova (a Vančurova) Rozmarného léta (1967), přičemž evidentně těží i z nejslavnějších filmů Federica Felliniho, Amarcordu (1973) zejména. Na jedné straně chvályhodná snaha nepodléhat tehdejšímu mainstreamu, na straně druhé film, který pro samá dochucovadla tak trochu zapomněl na korpus.

Jaroslav Sedláček, 36. LFŠ 2010

oficiální text distributora,