Duj, větře

Příběh nás zanese do šestnáctého století. Na jedné usedlosti matka netrpělivě očekává nápadníky pro svoji nejstarší dceru. Všichni ale mají oči jen pro její osiřelou schovanku. Námět k filmu čerpá z pokladnice lotyšské klasické literatury, tentokrát ze stejnojmenné veršované divadelní hry Jánise Rainise. Příběh o dvou polohách lásky, destruktivní a plodné, se v určitých rysech blíží legendě a nese v sobě zřetelné rysy archetypu, který je obsažen v každém klasickém milostném dramatu. Piesis dokázal do textury filmu organicky včlenit mytologická témata, která film přibližují starověkým svatebním rituálům. Pokud pomineme symbolický rozměr filmu, natočil Piesis lidské drama, v němž projevil svou schopnost netrvat striktně na kanonizovaném národním pohledu a naopak vytvořit expresivní příběh, což z tohoto filmu činí kontroverzní, každopádně však důležitou událost v dějinách kinematografie. Z dnešního pohledu neztratil tento příběh o sebeúctě muže a ženy v momentě, kdy silné city činí z člověka velmi křehkou bytost, nic ze svého významu.
38. MFF Karlovy Vary