Chuť třešní

Významný íránský režisér Abbás Kiárostamí je jedním z tvůrců, kteří v posledních letech prosadili kinomatografii své země ve světě (dále např. Modlen Machmalbáf, Ma'ání Petgár). Jeho film Chuť třešní je prvním íránským snímkem, jenž se v naší filmové distribuci objevuje. - Vjednoduchém, avšak velmi ponurém a zároveň neobvyklém ději sleduje tvůrce muže ve středních letech jménem Badí, jenž objíždí město a jeho okolí v otlučeném range roveru a hledá někoho, kdo by druhý den ráno přišel k hrobu s jeho tělem a zasypal jej hlínou. Hadí totiž hodlá spáchat sebevraždu. Se svým záměrem se muž svěří pouze několika lidem, kteří v něm vzbudí důvěru. Zatímco mladý kurdský
voják a afghánský seminarista nechtějí ani za velké peníze prokázat Hadímu neobvyklou službu, starý turecký preparátor na dohodu přistoupí. Pokusí se však Hadího přesvědčit, aby si odchod ze života rozmyslel.. - Kiárostamí v roli scenáristy, režiséra, producenta a střihače natočil film způsobem, který má blízko k minimalismu: pracuje s omezenným prostorem (prakticky celý děj se odehrává na prašné silnici v kopcích za městem), s omezenou paletou zvuků, obrazových motivů i barev (kameraman Homájún Pajvar snímá celý film v odstínech hnědé). Napětí autor stupňuje prostřednictvím zvolna odha-
lovaného tajemství, až do poněkud nejasného, otevřeného konce, v němž místo klasického rozuzlení příběhu uplatní svůj oblíbený zcizovací efekt s odhalením filmového štábu. Tvůrce se ani v nejmenším nezabývá pohnutkami svého hrdiny, a vyhýbá se jeho bližší charakterizaci; např. do Hadího bytu nahlédneme jen oknem skrze záclonu. Zato v dialozích jsou jakoby mimochodem reflektovány tři válečné konflikty z nedávné minulosti (lrák, Afghánistán, Kurdistán). Zatímco mladý seminarista odsuzuje Hadího úmysl ze známých
náboženských důvodů, kurdský voják ztělesňuje paradox soudobí morálky, podle níž lze lidi za určitých okolností zabíjet, avšak nikoli jim schvalovat sebevraždu. Vyprávění starého Turka je pak nenásilným podobenstvím o smyslu života. Fakt, že oproti zamlčeným důvodům hrdinova rozhodnutí k sebevraždě se tvůrce zabývá spíše kladnými stránkami bytí na Zemi, dává syrově laděné výpovědi spíše optimistické vyznění. - Film, původně ohlášený na MFF v Benátkách 1996, měl problémy s dokončením a po původním zákazu íránských úřadů bylo na poslední chvíli povoleno jeho promítání na MFF v Cannes
1997, kde získal Zlatou palmu ex aequo.

Autor/Zdroj: /Popis


Íránské filmy vycházejí často z jednoduchého nápadu a také Chuť třešní je dlouhou variací na jediný motiv. Podzimní krajinou, žlutou, hnědou, vyprahlou, jede bílý automobil kombi a v něm muž středního věku a stavu. Navazuje kontakt s různými muži, zve je do auta a nabízí jim výdělek, prokáží-li mu malou, ale těžkou službu: chce v noci spáchat sebevraždu a záleží mu na tom, aby jeho mrtvola nezůstala
v jámě pod širým nebem a aby přitom nebyl pohřben zaživa. Nejde o víc než o dvacet lopat hlíny, které na něj má smluvený muž navršit; pak si může hrobník amatér vzít tučný obnos z auta a jít. Ještě předtím má na sebevraha zavolat, a zastihne-li ho živého, pomoci mu vylézt z jámy; ani tehdy ho odměna nemine...
Úkol zdánlivě jednoduchý je v muslimském (a ostatně i v křesťanském) světě velkým problémem, neboť znamená spolupráci na sebevraždě, a ta je eticky a nábožensky nepřijatelná. Proč chce muž odejít ze světa, se nedozvíme. Dokonce se ani nedozvíme, podařila-li se sebevražda i s následným pohřbením nebo ne. Jde o rozpravu, o rozmluvu o sebevraždě, kterou Íránec Badií vede se třemi muži různého věku, národnosti a životní zkušenosti: s kurilským vojáčkem, s afghánským posluchačem teologie a s tureckým preparátorem.
Program ART

Autor/Zdroj: /