Chladné dny

V mrazivých dnech roku 1942 došlo v jugoslávském Novém Sadu k hromadnému masakru - tisíce lidí tam bylo popraveno při razii. Lidé, kteří jsou za tento zločin po válce souzeni, si odmítají přiznat vinu: přece plnili rozkaz...

V 60. letech došlo také v Maďarsku k rozkvětu filmové kultury, jsou opuštěna propagandistická stanoviska a režiséři prosazují jak tvarově novátorské výpovědi (Miklós Jancsó), tak přicházejí s dosud nevídanými pohledy na nejnovější dějiny, často zploštělé do schematických formulek. To platí pro Chladné dny režiséra Andráse Kovácse. Zahleděl se na válečnou minulost a rekonstruoval skutečné události - masakr v jugoslávském Novém Sadu, který spáchali maďarští vojáci. Prý tak mělo být zabráněno proniknutí partyzánů do města. Film se odehrává ve dvou časových i prostorových rovinách: jednak s až protokolárním odosobněním přibližuje samotný zločin, vrcholící vhazováním těl pod led zamrzlé řeky, jednak se věnuje poválečnému soudnímu procesu se čtyřmi obžalovanými vojáky, kteří ve vězeňské cele zpytují svědomí, každý tragédie účasten na jiné pozici nežli ostatní. A většinou, aby se vyvlékli ze spáchaných hrůz, si odpovědnost odmítají připustit.
Chladné dny se dotýkají jakéhosi alibismu, který je lidské povaze zřejmě vlastní. Souzení přece nejsou nějací psychopati, kteří by se vyžívali v krutostech, považují se za slušné občany, kteří jen měli smůlu, že se v nesprávný čas ocitli na nesprávném místě. Kdyby tam nemuseli být, dnes by žili jako bezúhonní lidé. Že by odmítli vyplnit příkaz, který se příčil i tehdejšímu právnímu řádu, je ovšem nenapadlo. A režisér se až šťouravě věnuje právě tomuto aspektu, tomu, jak jednoduše padají zábrany a jak snadno lze rozpoutat hromadné vraždění...
(jš)
katalog 1. Festivalu nad řekou

oficiální text distributora,