Cesta gladiátorů 2000

Fantasmagorická sci-fi Cesta gladiátorů 2000 platí současně za jeden z nejproslulejších i nejosobitějších počinů z produkce Rogera Cormana, potažmo jeho společnosti New World Pictures. Pojednává o budoucnosti, kde se ventilem frustrací mas a současně nástrojem udržování moci diktatury stala krvavá silniční hra, v níž řidiči alegoricky vytuněných sporťáků za potlesku davů likvidují neopatrné chodce. Režisér Paul Bartel, který později proslul černou komedií Eating Raoul (Konzumace Raoula, 1982), sice uposlechl Cormanův požadavek, aby ve filmu bylo co nejvíce krvavých výjevů, ale současně brutalitu provázal s černým humorem a jízlivou satirou, které charakterizují jeho tvůrčí styl. Na druhou stranu snímek můžeme vidět jako vyšinutý konglomerát dobových trendů brakové kinematografie. Natáčení podnítil ohlas připravovaného dystopického filmu o futuristických gladiátorech Rollerball (1975). Cesta gladiátorů 2000 tedy jednak zapadá do sedmdesátkové módy pesimistických sci-fi jako Soylent Green (1973) či Zardoz (1974), ale také mezi automobilové filmy. Tento klasický žánr brakové kinematografie zrovna zažíval boom a Corman byl jedním z řady producentů, kteří se na něm svezli. Poté, co automobilovými honičkami vyztužil několik svých retro gangsterek jako Big Bad Mama (Velká zlá máma, 1974) či Crazy Mama (Šílená máma, 1975), přesedlal na čistokrevné automobilové komedie plné honiček a bouraček jako Eat My Dust! (Polykej můj prach, 1976) či Grand Theft Auto (Velká automobilová krádež, 1977). Zatímco tyto tituly povětšinou upadly v zapomnění, Cesta gladiátorů 2000 se díky své bláznivé premise i hereckému obsazení stala jedním z nejznámějších děl brakové popkultury. V devadesátých letech z ní vyšli tvůrci kontroverzní videohry Carmageddon a v novém tisíciletí se dočkala oživení v sérii Rallye smrti (Death Race, 2008-2012). V současnosti Corman produkuje vlastní remake Death Race 2050.

Jiří Flígl
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016

oficiální text distributora,