Bartakiáda

Deset roků se Miroslav Barták (nar. 1938) živil jako lodní inženýr mořeplavbou a touhou stát se profesionálním karikaturistou a před sedmnácti lety kreslířský sen naplnil skutkem. Jeho proslule chladnokrevná linka své pevné kontury získala v námořní kajutě, navzdory vlnám moří celého světa. V kontextu českého a pak i evropského humoru si Barták vydobyl prominentní místo.

Ve velkých, brýlím podobných očí jeho hrdinů se zrcadlí nekonečno moře, humoru a absurdity. Jeho groteskní momentky čerpají často z všednodenních situací nebo je obracejí naruby a netaktně nás upozorňují na skutečnosti, které bychom raději ututlali. Jeho geometricky přesným obrysům postav, připomínajícím anonymní figury z příruček, však nechybí pel poezie. Jak tyto toporně strnulé aktéry pohnout k filmovému životu? Vždyť sice dráždí svou fází výsledného pohybu, a jejich gag lapidárně vyplývá z paradoxně rozehrané akční situace, ale zároveň vzdorují představám jakéhokoliv rozhýbání. Zdálo by se, že pokud vůbec lze bartákovskou linku oživit, pak nejvíc šancí má nejspíš metoda ploškového filmu, která kromě ekonomických předností nesmazává autorský projev výtvarníka. Vystřihnuté, kloubené části kresby tu „hrají“ po způsobu loutkového filmu.

Animátor, výtvarník a režisér Oldřich Haberle (nar. 1951) si troufnul humor Miroslava Bartáka animovat metodou klasického kresleného filmu a uspěl na výbornou. Natvrdle působící postavy se tu kupodivu pružně pohybují, aniž by ztratily cokoliv ze svého charakteru.

Faktem je, že ve Studiu Bratři v triku Krátkého filmu Praha od jeho založení v květnu 1945 razili všichni v čele s Jiřím Trnkou, nové a naše specifikum kresleného filmu: spolupráci s nejlepšími kreslíři a grafiky. Tak vznikly filmy podle výtvarných návrhů Josefa Lady, Františka Tichého, Kamila Lhotáka nebo Zdeňka Seydla. K vysokému výtvarnému standardu českých animovaných filmů přispěli pak i naši tvůrci kresleného humoru: Jiří Kalousek, Adolf Born, Vladimír Jiránek a brzy se k nim přiřadí i Vladimír Renčín. Právě spolu s Renčínem se Barták poprvé blýsknul svou linkou ve filmu Čtyřikrát do černého. I kreslená Bartakiáda je volným sledem black-outů, tentokrát navíc spojujících epizody ústřední figury od ranního probuzení až po marný pokus o večerní spánek.

Kořeny filmových black-outů sahají do zlatého věku němé grotesky; animovaný dědeček našich black-outů byl pan Prokouk, vytvořený na sklonku 40. let Karlem Zemanem. Tendenci k pointované zkratce animovaného black-outu projevili v 50. a 60. letech další tvůrci, například Břetislav Pojar, Zdeněk Smetana, František Vystrčil, Jiří Toman, Viktor Kubal a Josef Kluge.

Co je to vlastně filmový black-out? Připomeňme si jeho základní znaky: stručnost, schopnost mluvit beze slov, bezprostřednost, humor, prostota, lapidárnost. Zatímco umělecký animovaný film atomizuje skutečnost a staví diváka před nutnost vytvořit si vlastní odpověď, black-outy uzavírají s oblibou své zdravé satiricko-gagové provokace vlastní pádnou odpovědí. Vyžaduje si ji už samo razantní tempo seriálové epiky, anekdotická stavba jednotlivých příběhů, ale nejde tu zdaleka jen o službu tvůrčímu postupu. Odpověď — většinou ve formě morality postavené na hlavu — je typickou složkou oné prostoty, s níž se black-outy zmocňují soudobé civilizace.

Umělecký black-out není pouze morálně zábavnou instruktáží. Nezaměňuje prostotu s prostoduchostí. Disponuje satirickým nadhledem, poetickou zkratkou, razantním epickým tempem i bystrým ostřím ironie. Je příjemnou, ale i zavazující skutečností, že právě u nás vznikají animované black-outy, jako jedna z možností k básnické zkratce lidských prototypů. Většina zahraničních mini-filmů obdobného typu má totiž propagační charakter a tak i omezenou životnost.

První „čisté“ black-outy u nás vytvořil i výtvarník a karikaturista František Skála spolu s režisérem Gene Deitchem, kteří na konci 60. let vytvořili seriál dvouminutových kreslených filmů pod názvem Historky pana Koumala. Tyto grotesky, výtvarně postavené na jednoduché linkové kresbě, měly rychlý spád a staccatový rytmus. A právě Deitchovu „školu“ dostal Oldřich Haberle, když pracoval řadu let jako jeho asistent. V kresleném filmu pak debutoval autorským snímkem Sen na křídlech smrti (1981), varovným vnitřním obrazem intoxikovaného narkomana. Rok poté natočil sci-fi kreslený film Kontakt No. 1 o totálním nedorozumění při prvním setkání pozemšťanů s mimopozemšťany. Oba zmíněné filmy vynikly nad dobrý standard produkce Studia Bratři v triku; Bartakiáda (1986) je však o poznání lepší.

ZVONÍČEK, Petr. Bartakiáda a jiné black-outy. Scéna. 1986, roč. 11, č. 17, s. 5.