Ašik Kerib

Feéricky laděný film Ašik-Kerib Sergeje Paradžanova, s nímž se na režii tentokrát podílel přední gruzínský herec David Abašidze, vychází z Lermontovovy prózy, kde je s hravou rozkoší převyprávěn typický syžet islámského východu: chudý a krásný pěvec Ašik-Kerib (v překladu Chudý Trubadúr) musí projít strastiplnou cestu za bohatstvím, aby získal ruku milované dívky. Dominantou je tentokrát ázerbájdžánská muslimská kultura. Je akcentována hudbou, krásou bakuské pevnosti Ičeri-Šecher a paláce širvánšáchů, kaleidoskopem scenérií orientu. V tomto díle jakoby Paradžanov dovyprávěl své téma a rozloučil se se svým stylem, v němž už není kam jít dál. Své kompozice buduje s virtuozitou, a1e i rutinně, a každou zatraktivňuje vždy jinou, až kýčovitě sytou barevnou dominantou. To, co dříve směroval k hieratické vznosnosti, zde jemně a neznatelně paroduje. Aktéři jsou vedeni k manýře, odvozené ze schémat němého filmu. Děj je členěn titulky, nejen oznamujícími a1e i objasňujícími akci. Odstín parodie mají záměrně sebecitace, důsledné je i meliésovské pohrdání prostorem za výsekem záběru. V předimenzované hudební partituře je cosi jarmarečně vtíravého. V záběrech se mísí orgie kostýmních převleků a rekvizit, mezi nimiž se objevují i předměty zcela nepatřičné. Paradžanov tu zjevně implantuje do tkáně filmu svou posedlost výtvarný'mi kolážemi. Jakoby si Mistr ve svém posledním díle sám ze sebe utahoval a bavil se svou exhibicí. - Tvůrci získali Felixe '88 za nejlepší výpravu.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled